Dnes je to 75 let od
tragické události v obci Tušť. Až do roku 1989 se o popravě lidí 25. května
1945 v Tušti nemluvilo, místní pamětníci buď s divokým trestáním spoluobčanů
souhlasili (když jim padl do klína majetek zavražděných a vysídlených), nebo se
báli postihů ze strany bezpečnosti i vrahů. Dnes už se obyvatelé Tuště a
blízkého okolí tváří, jako by to všechno byl středověk, jako by se tam nic
špatného nestalo. Vždyť ti mrtví si přihlášením k německé národnosti tu smrt
zavinili sami!
Dnes, s odstupem 75
let, si klademe otázku, kde se tenkrát v lidech vzala ta zvířecí krvelačnost?
Ta neúcta k právu a životu. Většina těch revolucionářů z 5. května 1945 nebyla
německou okupací nijak postižena?
Není možné se ubránit dojmu, že ta nenávist
proti Němcům byla v Češích a Moravácích záměrně pěstovaná už od roku 1918,
přičemž návody, jak ji pěstovat předkládali různí národovci od poloviny 19.
století. Tenkrát ovšem šlo o pěstování nenávisti proti Vídni. A ve Vídni se
mluvilo německy. Podle každého prostého Čecha, kdo mluví německy je Němec.
Od prvních voleb na
českém území v roce 1907 až do posledních prvorepublikových obecních v roce
1938 se v pohraničních oblastech nevolily politické strany, ale národnosti,
česká nebo německá.
Je známo, že německé
obyvatelstvo v českých zemích si vznik Československa v roce 1918 nepřálo.
Přála si ho Praha a různí osvícenci ve větších městech. Obyvatelstvo českého
venkova bylo zdeptáno útrapami 1. světové války, neboť na bojištích umírali
nejvíc muži z vesnic, a bylo v říjnu 1918 stejně jako čeští Němci a Slováci
postaveno před hotovou věc. Na rozdíl od Němců neprotestovalo.
Diskriminaci Němců si
na mírových jednáních v roce 1919 vymohla československá delegace vedená
Edvardem Benešem, který tam uplatnil lží
o bezvýznamné menšině 800.000 lidí v Československu. Ta Benešova německá menšina
měla ve skutečnosti 3,5 milionu obyvatel a byla větší než slovenská většina s
2,5 miliony obyvatel.
Protesty v německých
oblastech byly československou vládou krvavě potlačeny a nastala diskriminace
německého obyvatelstva. V obcích obývaných německým obyvatelstvem stavěl
československý stát české školy, do kterých Němci odmítali děti, které
vyučovacímu jazyku nerozuměly, posílat. Německé obyvatelstvo tedy muselo mít německé školy a vydržovat je z
vlastních prostředků. V úřadech, ve státních institucích měla přednost česká
národnost a byla vyžadovaná znalost českého jazyka. V armádě byl důstojník
německé národnosti unikátem, a jen když ovládal češtinu nebo slovenštinu.
Teprve v roce 1937,
když se nacistickému režimu v Německu dařilo získávat pro svou politiku české
Němce, přijala československá vláda opatření na "národnostní
vyrovnání," jehož obsahem byla hospodářská pomoc pohraničním oblastem,
zlepšení zdravotní a sociální situace německého obyvatelstva a větší zastoupení
Němců ve státním aparátu. Plán se
prakticky nepodařilo ani nastartovat, protože Henleinově SdP narostla za
Hitlerovy pomoci ramena a začala čs. vládě diktovat vlastní požadavky německého
obyvatelstva.
Právě tím, jak česká
media v roce 1938 informovala o tahanicích vlády s Henleinem, asi v pozdějších
partyzánech byly vtvořeny základy nenávisti k Němcům. Druhou tragédií je
amnestie pro vrahy, udělená prezidentem Benešem, který období květen až září
1945, období divokého odsunu, loupení a svévolných vražd, zařadil mezi
protinacistický odboj. Třetí tragédií je, že Benešovy dekrety jsou stále
součástí českého právního řádu (Slovensko je odmítlo). (stk)
Žádné komentáře:
Okomentovat