Demokratické Československo zaniklo v září 1938.

Nezadržitelně se blíží trapné oslavy vzniku Československa, státního útvaru, který jako východisko z nouze na konci října 1918 narychlo vznikl na základě podobnosti dvou jazyků. Štěstím tohoto státního útvaru bylo, že mohl bez větší námahy pokračovat na hospodářském a kulturním základě, který  po staletí byl ve střední Evropě budován. 

Nikdo se neptal Rusínů, Maďarů a Němců zda chtějí být československým národem. Nikdo se neptal ani Čechů, Moravanů a Slováků. Protesty Slováků, Maďarů a Němců byly potlačeny silnou československou armádou, jíž zůstala výzbroj rakousko-uherské armády, která zbyla na území českém a slovenském.

28.října 1918 se skupina českých poslanců z rakousko-uherského parlamentu narychlo rozhodla  na českém území zřídit samostatný stát. Nemohlo to být české království s ruským nebo srbským carem na českém trůně, po kterém od roku 1848 volali čeští nacionalisté, protože v říjnu 1918 Rusko cara už nemělo. Krátce předtím na Leninův příkaz bolševici zavraždili celou osmnáctičlennou carskou rodinu. V té době teprve začala sibiřská anabáze československých legionářů a proto byla určitá naděje, že slovanské Rusko se bolševiků zbaví a stane demokratickým státem a spojencem nově vzniklého Československa. Snad proto se prvním předsedou československé vlády stal prorusky silně orientovaný Karel Kramář.

Návratem Edvarda Beneše ze zahraničí československá politika nabrala zcela jiný, a to protiněmecký směr a orientaci na Francii. Vyhrál moment překvapení. Francouzským a americkým republikánstvím naroubovaný stát byl něčím zcela novým pro většinu téměř barokního obyvatelstva, které po staletí jako hlavu státu znalo jen císaře a krále a o republikánském zřízení nevědělo téměř nic.

Došlo k paradoxu, že právě Masaryk, který svou novou politickou existenci založil na rozvracení duálního systému habsburské monarchie, vlastně císaře nahradil. Téměř nikdo se nezabýval (nechtěl nebo nesměl) skutečnou Masarykovou činností během Velké války. Z archivu vídeňského ministerstva vnitra, ukradeného Masarykovým americkým agentem Emanuelem Vozkou, zmizely všechny doklady o Masarykově činnosti před válkou i během války.

Masaryka všude v ČSR vítaly a uctívaly masy, z Masaryka se  v lidové úctě stal nový císař. A právě  toto bylo to velké štěstí a požehnání pro nově vzniklý stát. Občané nového státu nemuseli tápat v novém ústavním uspořádání. O Masarykovi jako nebojácném profesorovi  lidé už dříve slyšeli  v souvislosti s hilsneriádou a měli pocit jistoty, že nad vším bdí opět starý moudrý a důstojný pán,takže se v zemi moc nezměnilo.

Jak  uctívaným  "tatíčkem"by asi Masaryk byl, kdyby po Hradě jezdil na koloběžce, kradl v zahraničí péra nebo se choval a v rádiu vyjadřoval jako štamgast z Jedové chýše. Masaryk jako věřící člověk sliboval, že se na nás bude dívat z nebe. Pokud se dívá, asi mu z nás není nejlépe.

Nejen Masaryk, ale byla i celá řada dalších příznivých okolností, které umožnily život a rozvoj První československé republiky. Byly však v prvorepublikové politice osudová černá místa, na která se podle momentální potřeby úmyslně zapomínalo a zapomíná. V nich lze při trošce snahy objevit čitelné podpisy Masaryka a především Beneše. Byla to agrární reforma, která rozdělením šlechtického majetku vytvořila předpoklady pro kolektivizaci po roce 1948. Bylo to přehlížení a diskriminace německého obyvatelstva, jež vedly k vzniku sudetoněmeckého hnutí a Mnichovské dohodě v roce 1938. Bylo to přehlížení sociálních podmínek dělnictva, což vedlo k jeho bolševizaci a k únoru 1948.

Přes mnohé zásadní nedostatky v ekonomice a národnostní politice bylo Československo demokratickým státem, kde každý občan měl právo volit a být volen, bylo státem, kde byla nezávislá soudní moc, státem, kde neexistovala cenzura, kde nebyla omezena svoboda pobytu a svoboda cestování. Tyto demokratické vymoženosti skončily v září 1938. Tím skončilo i demokratické Československo. To, co zde bylo v létech 1945 až 1989 nelze nazývat demokratickým státem podle výše uvedených zásad. Ty dva následující roky (1990-1992) nebyly lepší, i když zde byla demokratická ústava. Česko-slovenské hádky a rozdělení země bez souhlasu občanů mají k demokratické politice hodně daleko.

Kdyby po druhé světové válce nebylo Československo vydáno všanc Sovětům, tak bychom na tom dnes byli nejspíše na úrovni Rakouska. A to je po stránce životní úrovně, hodnotového směřování, sociální vyspělosti a světového názoru. Praha by zřejmě byla v rukou socialistů západního střihu stejně jako Vídeň a patřila by mezi města s nejvyšší kvalitou života na světě. Měli bychom zde desítky tisíc uprchlíků a politický konsensus, od krajní pravice po levici, že těm, kteří utíkají před válkou a bídou, je třeba pomáhat. Mohli bychom být v mnoha ohledech hrdí na své politiky, jako jsou obyvatelé Rakouska, Německa a dalších západních zemí.