Škola, základ politického života

Není možné se dnes moc divit tomu, že v českých školách je vyučován takový dějepis, který se vyučoval za vlády komunistů. Přesvědčovat národ, který má v sobě komunistický dějepis zakódovaný, o jeho škodlivosti, nedokážou ani skuteční historici.  Komunisté převzali Jiráskovy spisovatelské fantazie o hrdinném a  revolučním českém národě. Tyto jiráskovské mýty, kdysi měly podpořit vznikající národní identitu, ale hodily se i komunistickému režimu.

Komunisté po roce 1948 převzaly Jiráska a upravili si ho. Přitom Jirásek komunisty rád neměl. Hned po únorovém puči 1948 prosadili Zdeněk Nejedlý a Klement Gottwld tzv. Jiráskovu akci. Jednalo se o vydávání většiny spisů Aloise Jiráska. Tato akce komunistů neměla za úkol přiblížit čtenářům mistrovský Jiráskův sloh, ale politicky získat občany na svou stranu, přesvědčit je třeba o tom, že  husité byli předchůdci komunistů, když bohatým brali a chudým dávali. Tak se to žákům ve školách vykládalo. A po mírné úpravě, komunisté jsou opět nahrazeni lidem, národem, vykládá se i dnes.

Stále se děti učí, že Žižka byl velkým vojevůdcem, ovšem bez dodatku, že toto vojevůdcovství spočívalo převážně v tažení od města k městu a ve vybírání výpalného. "Zaplatíš nebo shoříš, případně zemřeš." Ještě větší škody než husité páchá v hlavičkách žáků Jiráskův výklad doby pobělohorské, třeba o tom, jak Koniáš pálil všechny české knihy. Přitom skutečnost je zcela opačná, neboť zásluhou Koniášovou se zachovalo nejvíc starých českých knih. Knih náboženského charakteru, které nikdo nečte a číst nebude.

 Historie do škol patří, i když se dá vykládat různě. Zdůraznit co vyhovuje režimu, zatajit co nevyhovuje. Tak se z dějepisu stává politické učení. Patří politika do školy? Podle Václava Klause ml. politika do školy nepatří, žáci a studenti by měli šprtat, učit se slovíčka a vzorečky, nikoli stávkovat, demonstrovat a křičet na ulicích.

V českých školách převládá důraz na matematiku, přírodní vědy a instrumentální vzdělávání v jazycích.  Manuální zručnost je vynechávaná, rovněž vzdělávání, které by vedlo k sebepoznání a poznání společenských principů a souvislostí. Studenti se potom chytají toho, co je nejvíc vidět a slyšet. Využívají toho různí agresivní dogmatici, ať už z řad učitelů, spolužáků, rodičů, pouličních revolucionářů, či mediálních populistů.

Politika jako vyučovací předmět by ve školách být neměla, ovšem život školy by měl pulsovat takovým způsobem, aby si žáci získali vědomosti o tom, co je správné pro lidi i pro stát.