Nemám rád poplašné
zprávy českých novinářů, kterým dělá nesmírné potěšení, když můžou napsat jaká
omezení, daně a zvýšení cen občany v
příští roce čekají, přesto se tentokrát k pesimistům přidávám. Zatím nevím o
žádné katastrofě, ale tuším jí podle
osmičky na konci letopočtu. Toto číslo v uplynulých sto letech většinou
moc toho dobrého nepřineslo. Evropě, Zemi české, ani mně osobně.
V roce 1918
skončila první světová válka a poraženému Německu byly nadiktovány tak potupné
mírové podmínky, že se tam zákonitě muselo vytvořit podhoubí pro růst těch nejhorších
forem rasizmu a nacionalizmu. Ani v vznik Československa nebyl jen v rytmu
Masarykovy demokracie, jak se jednostranně doposud píše. Jak se domů vraceli zajatci načichlí bolševizmem z
Ruska, tak přibývalo stávek a demonstrací. Než stačili sociální
demokraté procitnout z vítězství nad "Vídní a Římem," drželi je u krku komunisté.
Podařilo se komunisty sice zahnat do opozice, když si vytvořili vlastní stranu, ale rudý mor se uchytil, přežíval a
přežívá až do současnosti. Náznakem toho, co lidi čeká, byl v roce 1928 projev opilého Gottwalda, že
komunisté jezdí do Sovětského svazu učit se jak zakroutit demokratům krkem.
Rok 1938 není třeba moc připomínat.
Mnichovská konference. Uražený prezident Edvard Beneš odvolal mobilizaci,
předal okleštěné Československo Háchovi a odjel do Francie. A v roce 1945 se
vrátil jako hrdina, aby potrestal ty, kteří se vysmívali jeho zbabělosti. Nejen to,
E. Beneš dobrovolně vlezl do Stalinova chomoutu, a tak v roce 1948 už mu nezbývalo než předat zemi
komunistovi Gottwaldovi a odjet do Sezimáku.
Rok 1958 byl tragický pro mne osobně,
když mi KSČ a MNV zabránili pokračovat
ve studiu, a když dva příbuzní rolníci kvůli nesplněným kontingentům
byli ve vězení a dva příbuzní kvůli návštěvám kostela propuštěni z práce. Pro
Československo, a především pro české zemědělství, byl rok 1958 tragický tím,
že byla prakticky dokončena kolektivizace,
zničen tisíciletý řád rolnické společnosti.
O sovětské okupaci
Československa v roce 1968 už
je skoro také zbytečné psát, vše skoro bylo už probráno v mediích a téměř
nikomu už nevadí, že je zde spousta lidí, kteří s okupací souhlasili a svůj souhlas by zase rádi zopakovali. V příštím
roce si snad kulaté výročí srpnové
tragédie připomeneme ještě důstojně, i když podle toho, co se děje v české
politice a v celé české společnosti, mám obavy, že se může zase slavit srpen 68
třeba jako Den vystoupení z EU - den vítězství nad prohnilou západní demokracií.
Demokracie jistým
skupinám lidí vždy vadila. První slova o tom, kam by tyto skupiny chtěli ČR
zavést, v roce 2017 zazněla už v Poslanecké sněmovně PČR "Židi, homosexuálové a cikáni
do plynu." Rasizmus,
nacionalizmus, násilí, totalita. Ještě větší tragédií je, že sněmovna nejen
autora výroku okamžitě nepředala policii a soudu, ale ani se proti výroku jako
celek neohradila, jen pár poslanců nesměle zaprotestovalo. A noviny? Oznámily
to v podstatě jako senzaci - naději na lepší zítřky.
Po 27 letech od listopadu 1989, kdy jsme se
zbavili jedné totality, volíme totalitu novou. Rozhodující události roku 2018
budou zřejmě prezidentské volby. Pokud na Hradě zůstane Zeman - což je vzhledem
k násilnickému založení velké části voličstva pravděpodobné - máme se na co těšit. Ústava,
zákony, demokracie, všechno skončí v hradních kanálech.
Neustále jsme ze
strany politiků a novinářů zavalováni slovy o tom, že žijeme v nesvobodnější
době. Co je to za svobodu, když přichází, jeden zákaz, jedno úřední oznámení,
za druhým? V tomto se nejedná jen o českou specialitu. Německým drahám nestačí
už jen zákaz kouření ve vlacích, nyní rychle přicházejí se zákazem pití
alkoholu ve vlacích. A nejen pití. Už pouhé otevření lahve je trestáno pokutou
40 eur. Kde jsou doby, kdy u nás při zastavení vlaku na každém větším nádraží
pobíhali po peronech prodavači s načepovanými kelímky piva. Kiosky s pivem byly
téměř na každém nádraží.
Že zmizeli z perónů
prodavači občerstvení, není jen pohrdání cestujícími, ale zřejmě souvisí se
zákony. Dnes, než by prodavač piva či horkých párů vytiskl účtenku, byl by vlak
pryč. Oni ty mašinky jsou někdy líné,
jak jsem se v pátek přesvědčil v Uhelném skladu. Paní pokladní chvíli čekala,
potom bouchla pěstí do stolu a zvolala "Polez Babiši!" A
Babiš-účtenka z pokladny vylez.
Josef
Zahradníček
Žádné komentáře:
Okomentovat