Pře 100 léty zemřel císař František Josef I.

S prodlužující se světovou válkou si František Josef I. nejspíš uvědomoval, že napadení Srbska Rakouskem-Uherskem byl fatální omyl. Existují důkazy, se chtěl boje ukončit nejpozději na jaře 1917. „Příští jaro s touto válkou bezpodmínečně skončím. Nechci, abychom zcela a beznadějně zašli," měl říci v létě 1916 svému křídelnímu pobočníkovi Albertu von Marguttimu.

Na to už mu ale nebyl dopřán čas. V druhém listopadovém týdnu toho roku onemocněl šestaosmdesátiletý vladař zápalem plic. Nebylo to poprvé, ale tentokrát byla situace vážná, takže byli povoláni členové rodiny včetně následníka trůnu Karla a jeho manželky Zity. Přes vysokou horečku se císař snažil normálně úřadovat, seděl u stolu, vyřizoval akta, vstoje přijímal návštěvy.

Teprve 21. listopadu odpoledne byl nucen ulehnout, přesto svému komorníkovi Eugenu Ketterlovi řekl: „Nejsem se svou prací hotov, zítra mne vzbuďte o půl čtvrté ráno jako obvykle." Byla to ale jeho poslední slova, ve 21 hodin zemřel.

Zaslouží si připomenout lidské gesto nového panovníka Karla I., který navzdory nevůli širší rodiny osobně přivedl k lůžku mrtvého císaře jeho dlouholetou přítelkyni Kateřinu Schrattovou, aby mohla položit dvě bílé růže. Podobně působivé jsou dodnes i fotografie ze samotného pohřbu, kdy – ač uprostřed války – šel Karel I. se Zitou a synem Ottou pěšky za rakví ulicemi Vídně. 

„Byla to šťastná doba, tak velká a neobyčejná, že snad uplynou staletí, než lidstvo pozná jí něco rovnocenného," zhodnotil éru zemřelého panovníka přední český historik Josef Pekař při smutečním shromáždění, které se konalo na pražské univerzitě 4. prosince 1916. „Převážná část toho, čím žijeme a pyšníme se jako národ kulturní, byla nám dána v této době," prohlásil.

Po stu letech a po překonání epoch nacionalismu, nacismu i komunismu zní Pekařův dobový soud nad Rakouskem-Uherskem stále aktuálně. Až by se chtělo dodat, že to bylo pěkné a že Češi jsou oním zašlým věkem dodnes potěšeni.