Konec války a Benešova posedlost socializmem

Předcházející stránka.

Demarkační čára oddálila konec války.

Od konce dubna do 8. května 1945 se americké jednotky postupně zastavovaly na demarkační čáře a sledovaly kostrbatý postup Rudé armády od východu. Marně lidé z jihočeských vesnic americké vojáky prosili, aby postupovali dál a pomohli bojující Praze. Bohužel dohody spojenců musely být respektovány. 

Tentokrát američtí vojáci zahnali sudetské Němce,
aby  si prohlédli  mrtvé židovské ženy - dílo
národního socializmu, po němž čeští Němci tolik
toužili.

Američtí vojáci byli dobře vyzbrojeni a zásobeni, ale staré česko-německé spory jim nic neříkaly, jejich nepřítelem byla německá armáda, proti které zasahovali se vší razancí. Jiným důvodem, proč se někteří američtí vojáci přátelili s německým civilním obyvatelstvem jihozápadních Čech, bylo, že US armáda při tažení přes německá území doplňovala své řady německými dobrovolníky, kteří v americké uniformě  se pak "přátelsky" domluvili jak s prchajícími německými vojáky, tak s německým civilním obyvatelstvem na sudetském území. Češi nechápali, že na Šumavě najednou se nevědělo, „kdo je přítel a kdo nepřítel.“ Naopak pro sovětskou armádu, přicházející z východu, obyčejně byl nepřítelem každý „Germán“, voják nebo civilista.

 Do posledních fází války se na území jihozápadních Čech připletly ještě slovenské, maďarské a italské vojenské jednotky a hlavně mnohatisícová ROA (Ruská osvobozenecká armáda - vlasovci), která se obrátila proti německé armádě, čímž Rudé armádě usnadnila rychlejší postup.

V květnu 1945 lehké  a silné americké vozy ovládaly silnice i polní cesty jižních a západních Čech. 

Benešova oddanost SSSR.

Za postupující sovětskou armádou vrátil se do Prahy exilový prezident Edvard Beneš, který využil davové psychózy a "kul železo, pokud bylo žhavé.".  Po příjezdu prohlásil, že československý stát bude věrným spojencem SSSR, kterému jsme zavázáni, že republika naše bude demokratická a bude provádět socializmus. Dále, že všichni Němci jsou zbaveni občanských práv, že veškerý majetek jejich je zabaven a konečně, že Němci budou z republiky vystěhováni.

Češi poprvé měli možnost na vlastní oči vidět černochy.

Národní výbory bez sedláků.

Začalo zamlžování skutečnosti, že při neexistujícím dovozu potravin čeští zemědělci během okupace museli velmi tvrdě pracovat, aby splnili povinnost (vynucovanou drastickými metodami) po dobu války živit nejen celý národ, ale také německé armády a velkou část Německa a okupovaných zemí. Okupační správa totiž zemědělce jako výrobce potravin a surovin pro průmysl a dopravu potřebovala, a proto jim poskytovala určité výhody. To bylo příčinou závisti. Sedlák za Protektorátu měl zajištěn odbyt produkce, za kterou při prodeji musel okamžitě dostat zaplaceno v pevně stanovených cenách. Navíc mohl hodně vydělat, když prodal něco načerno. Kdo za okupace měl lepší kabát nebo větší krajíc chleba, v květnu 1945 stal se prostě nepřítelem národa. Kdo podal ruku Němcovi, byl obviněn z vlastizrady, proto také velkostatkáři, kteří museli soustavně hostit a uplácet německé kontrolory, byli po válce automaticky zatýkáni jako kolaboranti. Podobně byli obviňováni lidé, kteří se slitovali nad německými uprchlíky. Navíc v paměti byla úspěšná venkovská politika agrární strany (Venkov jedna rodina.), jejíž obnovení Beneš, Gottwald a Firlinger nedovolili. Poválečného venkova se zmocnili komunisti v čele s ministrem zemědělství Juliem Ďurišem. Komunisti rovněž, pod vedením Václava Noska, ovládali ministerstvo vnitra. Podle toho vypadaly pokyny pro složení národních výborů (členy MNV v malých obcích přímo jmenovali referenti ONV): „Sedlákům zamezit přístup do národních výborů a protektorátní starosty jako kolaboranty stavět před lidové soudy!“

Další strana