Za
čtrnáct dní nového roku 2016 se situace v ulicích a na silnicích hodně
zklidnila. Opilci ze silvestrovské noci i sváteční divocí automobiloví
závodníci zaujali obvyklé pozice v zaměstnáních a školách, takže je o něco
bezpečněji.
Napilno
však mají pořád novináři, protože musejí znovu a znovu mezi lidmi rozdmychávat
protiuprchlické nálady a paniku. Vždyť za prodej informací jsou placeni.
Přivydělat na pomlouvání islámu si chtěl i komentátor Jan Petránek,
starý znalec Sovětského svazu. Jistě ze všeho nejméně tyto novináře zajímá,
jaká individua jejich články vyburcují k růstu rasistických nálad a násilí.
Náš
názor na novinařinu jako zlaté vejce však vyvracejí novináři stížnostmi, že
jsou špatně placeni. Určitě jsou mezi nimi rozdíly. Kdo však by všechny
novináře měl dobře platit tak, jako jsou placeni řídící letového provozu? Stát?
Občan z daní? A za co? Za bezduché články, ze neověřené zprávy, za vyvolávání
strachu, za špatný pravopis?
Největším
jejich problémem je masovost; mnoho novinářů=zesílený útok na občanovu kapsu.
Navíc ta novinářská nevyhraněnost, proměnlivost názorů, závislost na
chlebodárcích vyvolává představu žumpy.
Dříve, za první republiky i za komunistů, vycházely
deníky jako orgány nejsilnějších politických stran a svazů (ROH), takže čtenář
si koupil ty noviny, u kterých si byl jistý, že mu padnou do noty, že z větší
části informují a podporují názory se kterými se on ztotožňuje. Dnešní česká
nezávislá media jsou jen populistická, bez názoru; kam vítr, tam plášť,
přidávají se, buď na stranu silnějšího, nebo na stranu svého
nadřízeného-majitele. Pro chameleony v novinách je samozřejmě lepší psát na
objednávku svých šéfů než se živit přemýšlením nebo manuální prací. (sd)
Včera
vyhodili bojovníka proti islámu Konvičku ze sociální sítě, kde prý měl 165
tisíc příznivců. Nerozumím těmto lidem ani těm sítím. Ale asi to bude dobře, že
to individuum bude na chvilku umlčeno, i když není problém najít si náhradní
hlásnou troubu. Alespoň budou mít novináři příležitost rozmazávat nové
exkrementy.
Internet
je prý něco jako oheň, dobrý sluha, zlý pán. Řekl bych, že je to horší. Dnes
prostřednictvím internetu mají možnost hlásat do celého světa své názory
všelijací pomatenci, sadisté, šílenci a všemožní darebáci. Tihle lidé byli dřív
odříznuti od širší veřejnosti. Mohli se předvádět a hádat někde v jednom domě,
jedné ulici, jedné vesnici. Dál už o nich skoro nikdo nevěděl. A ti, co je
znali, měli z nich maximálně legraci. Když ti pomatenci byli agresivní, poslal
je národní výbor do blázince. Dneska je to jiné. Prostřednictvím internetu
mohou blázni téměř neomezeně prezentovat svoje duševní poruchy v celém širém
světě. Navíc je chrání listina práv a svobod. Tragédií je, že se najdou lidi,
kteří jim uvěří a jsou ochotni je podporovat.
Když
si vzpomenu na jednoho souseda, už dávno mrtvého, a představím si, že ten za
života by měl možnost se napojit na internet - a určitě by měl podporu
podobných lidí - jdou na mne mdloby. Toho kdo znal, považoval za blázna - také
v blázinci skončil, kdo ho neznal, tak zřejmě věřil nesmyslům, které dovedl
přesvědčivě vykládat. Obcházel ministerstva, národní výbory, soudy, chodil do
Národního shromáždění atd., takže nějaké zákony znal, ale vybíral si jen to, co
se jeho pomatené hlavě hodilo. Měl psací stroj a stále psal někam stížnosti,
výhrůžky a pomluvy. Obvinil jednoho člověka, že mu vlezl do domu komínem a
ukrad mu (vytáhl tím komínem) peřiny. Jednou nastoupil do vlaku, ve kterém jsem
nešťastnou shodou okolností seděl já. Jel bez lístku, načerno. Když průvodčí ho chytila, chtěl z vlaku
vyskočit za jízdy. Průvodčí mu v tom zabránila. Nakonec mu prodala ještě
levnější jízdenku, než by koupil ve stanici. Za čas o mně potom všude
vykřikoval, že jsem na něj poštval celý vlak, on prý neměl čas koupit si
jízdenku, protože výpravčí dal znamení, vlakvedoucí a strojvedoucí dali pokyn a
vlak se rozjel. Někdy v roce 1978 na Pankráci spadl s kolem do hlubokého
výkopu. Byl pak s otřesem mozku asi měsíc v nemocnici. Potom všude vykládal, že
být na jeho místě kdokoli jiný, byl na místě okamžitě mrtvý, ale on dokázal
padnout tak, že na 80 až 90 procent přežil.
Internet
byl zaveden v USA někdy okolo roku 1980 jako spojení mezi počítači v americké
armádě. Ani v armádě se nic neutají. Po patnácti letech už byl internetem
okouzlen celý svět. Říká se, že z Ruska k nám nikdy nic dobrého nepřišlo, mimo
ropy. Mnohem větším problémy nám, a celému světu, způsobuje Amerika. Co
všechno, co mění a komplikuje naše životy, narodilo se v USA? Začali to Edison
se žárovkou a Bell s telefonem a pokračovalo to přes mrakodrapy a Einsteina s
jeho teorií až k počítačům, internetu, supermarketům atd. Co mají USA, musíme za čas mít i my.
Asi
v roce 1980 se mi do ruky dostaly americké noviny, deník s 80 barevnými velkými
stranami. To bylo pro nás, kde čtenáři bohatě stačily čtyřstránkové noviny,
nepochopitelné. Články na půl strany napsané velkým písmem s mamutími titulky,
zbytek reklama. Televizní program pro 12 televizí vysílajících jen v Chicagu -
to tehdy bylo v naší zemi s I. a II. celostátním programem něco
nepředstavitelného. Uplynulo pár desetiletí a máme noviny a televize jako
Američané.
Nakonec
se ještě zmíním o politice, o schválení zákonů, na které doplatí hlavně lidi na
venkově. Senát, stejně jako PS, zakázal cyklistům pít jakýkoli alkohol.
Schválil i zákon o vysoké pokutě 2.500 a víc korun za zjištění alkoholu u
cyklistů. Rozhodování v senátu je vzhledem k váhovým poměrům mezi cyklisty a
automobilisty jasné: Senátoři přece jezdí v autech, a tak jsou proti cyklistům.
Cyklisté tedy nemají šanci dát si legálně pivo a pokračovat v jízdě. Opilý
cyklista je podle politiků stejně nebezpečný jako opilý řidič kamionu.
Podle
mě je to ovšem zákon jen pro cyklisty, to je pro lidi, co ohnuti za řidítky a s
přilbami na hlavách a v oblečení Brouků Pytlíků šlapají divoce do pedálů,
nikoli pro kolaře.
Kolař
je člověk, který v pracovním nebo vycházkovém oděvu jede na kole nikoli proto,
aby vybil energii a předváděl se veřejnosti, ale proto aby se levně dostal bez
větší námahy do práce, školy, obchodu, na návštěvu, na fotbal a do hospody.
Kolaři byli vždy na vesnicích a městech v rovinách. Bývaly doby, kdy tam
obchody a hospody byly obloženy jízdními koly.
Dnes
už moc málo lidí jede do hospody na kole. Buď se bojí policajtů, ale více se
se mladí muži stydí před vrstevníky.
Doba je taková, že do hospody se jezdí zásadně autem. Než jít 100 m pěšky nebo
jet na kole, to je lepší nikam nechodit. Nakonec auto je mnohem bezpečnější než
jízdní kolo nebo pěší chůze. Nabourat jiné auto není tak jednoduché jako srazit
cyklistu či chodce.(Josef Zahradníček
14.1.2016)
Žádné komentáře:
Okomentovat