Plástovice platily za bohatou ves. Plástovický katastr měl výměru
kolem sedmi set hektarů půdy. Čtyři sedláci tu obhospodařovali víc než 30
hektarů, dvacet dalších mělo přes dvacet hektarů.
Dnes tuto
kdysi relativně bohatou vesnici reprezentují jen štíty selského baroka a zbytky
původních obytných a hospodářských budov, které už dávno ztratily původní
význam i poctivou selskou duši. Bezduchá vesnická památková rezervace se stala
průjezdem pro měšťáky šlapající do pedálů velocipedů. Ty zajímá víc počet ujetých
kilometrů než složitá minulost vesnice.
Blahobyt
Plástovicím kdysi nepřineslo hospodaření na kyselé podmáčené půdě, ale chov
koní, které výhodně prodávali armádě. Ve vesnici bývalo až 100 koní. Koně byli
jejich pýchou, i když zájem armády opadl. Skoro každý hospodář měl ve stáji dva
páry těžkých koní do tahu, ti větší sedláci k tomu ještě pár koní
kočárových a hřebnou kobylu.
Jedno
vyhladovění Plástovic přišlo už v roce 1921, po první světové válce. 11. února
1921 přijela rekviziční komise, která měla hledat nadbytečné zásoby obilí: 4
úředníci, 2 četníci a 10 vojáků s velitelem. Sedláci se shlukli na návsi a
zabránili komisi vniknout do domů a hledat zásoby. 15. února 1921 přijela
posílená rekviziční komise: 20 četníků a 40 vojáků. Sedláci, kteří se stavěli
na odpor, byli zatčeni. Bylo nalezeno 308 q obilí, které bylo nákladními auty
odvezeno. Nezůstalo ani zrno. Nikdo nedostal zaplaceno ani korunu, navíc 20
mužů a 1 žena stálo před soudem, všem byly vyměřeny pokuty. Lidé v Plástovicích
neměli obilí na jídlo, krmivo ani osivo. Byla to zřejmě na území Československa
poslední rekvizice první světové války. Naštěstí pomohli sedláci ze všech obcí
hlubockého okresu.
Další vyhladovění vesnice začalo o 30 let později. Tentokrát okolí nepomohlo, protože na tom bylo stejně.
Tvrdě probíhala kolektivizace. Třídní boj na vesnici byl řízen shora,
v každé obci bylo ovšem třeba mít někoho, kdo byl ochoten jej v místě
rozpoutat. Zásady zemědělské politiky strany na úrovni obce otevíraly široké
možností, jak do třídního boje zapojit vyřizování starých osobních účtů a
sporů, jak popouzet lidi proti sobě.
Takový
starý spor mezi starousedlými a obecním kovářem hrál prý svou roli
i při plástovickém stěhování. Starý kovář s obcí vycházel dobře,
mladý se s obcí dostal do sporu, když mu nechtěli prodat kovárnu, kterou by si
byl rád koupil.
V obci
se také říkalo, že kování koní mu moc nejde, a tak několik sedláků přešlo
k druhému plástovickému kováři. Uražený a pokořený kovář se dal, také
jistě z politického přesvědčení, do služeb nového režimu a lehce
nabyté moci využil k tomu, aby si svůj spor se sedláky vyřídil.
„Přišel jednou k nám, pekla jsem zrovna
vdolky, tak jsem mu nabídla, jak je to u nás zvykem. A on že u kulaka
si vzít nemůže. To bylo jako kdyby mi dal facku.“
„Brali to skoro ob dům.
Z okolních obcí byli nanejvýš vystěhováni jeden nebo dva sedláci,
v Plástovicích jich bylo vystěhováno sedm.“ A ti, kteří
zůstali, si kladli otázku, kdy přijde řada na ně. Říkalo se, že si to vypili
hlavně ti, kteří tenkrát přešli k druhému kováři.
„Sobota, to byl jejich den. Když přišla sobota,
to už se všichni třásli strachy, co zase bude. Tenkrát se tomu říkalo
kriminálka, přijeli s tatřičkou nebo s těma tudorama, a už se
šlo po vsi. a jak to, že neplníte, a tohle a támhle, všechno vám
spočítali, šli všude, dělali prohlídky, vidlema píchali ve stodolách, jestli
tam nemáte zašitý pytle s obilím...“
„Byli i lidi, co pomáhali. Taková to prostě byla doba…předseda
MNV, ten plakal, když nás stěhovali...“
V roce
1956 bylo pak v obci ze dne na den založeno JZD. Vstoupili do něj všichni.
Přišla úleva. Měli strašnou bídu, neměli peníze,
neměli nic. Kdežto když se založilo družstvo, tak to pro takovou nešťastnou
ves, kde už nebylo kam sáhnout, bylo vlastně určité vysvobození. Mohli mít
krávu, mohli si něco nechat. Před tím museli všechno odevzdat, obilí, maso,
mléko, vejce, všechno, všechno jim referenti z okresu brali.
Zpočátku se snažili
v JZD pracovat, jak byli zvyklí, jako na svém. Postupem času koně skončili na
jatkách, přišly traktory a mechanizace, lidem se začalo dařit lépe. „Když jsem šel na vojnu,
tak můj roční plat byl asi tak čtyři tisíce za rok. Když jsem v
jednasedmdesátém přišel z vojny, tak jsme najednou brali dva tisíce
měsíčně a byli z toho celí stonaví.“
„Nám už to vlastní pole nechybělo, v JZD jsme se měli líp než dřív.“
(zdroj:Alena
Wagnerová, 2010)
Na sedmdesátá a osmdesátá
léta vzpomínají dodnes lidé na vesnicích jako na dobu, kdy se jim vedlo dobře.
Města tehdy, po násilném konci Pražského jara,
zasáhla hluboká frustrace, lidé buď převlékli kabáty, nebo zalezli do ulit
(chat a chalup). Něco daleko horšího lidé na venkově měli už dávno za sebou, to
už prožili v padesátých letech, a tak se normalizací netrápili.
V hospodách se už zase zpívalo, lidé v JZD si z výdělků, měli už
příjmy jako lidé ve městech, nebo vyšší, mohli opravovat a modernizovat
domy, kupovat auta, mrazničky, videa, jezdit na zájezdy a na rekreaci.
Po roce
1989 proti všemu očekávání a taky navzdory politickému tlaku z Prahy lidé
družstvo „nerozparcelovali." Vztah nové generace k půdě, hospodářským
zvířatům (koně slouží maximálně zábavě zhýralců) a k zemědělské práci se zcela
změnil, lépe řečeno zmizel. Peníze přemohly tradice i morálku, přestalo se
myslet na minulost i budoucnost vesnice a začalo se vydělávat.
Žádné komentáře:
Okomentovat