Volně, na občanku a bez viz,a cestovat před rokem 1989 se soukromě prakticky dalo jen do některých "socialistických" států, mimo SSSR a Jugoslávii. Nejvíce se cestovalo do Východního Německa a Maďarska. Jjezdilo se tam hlavně za nákupy zboží. V NDR bylo možné nakoupit zboží tamní produkce, které mělo dobrou kvalitu a bylo o něco levnější než podobné u nás, v Maďarsku bylo možné koupit některé zboží ze Západu.
 |
| Moskvič |
Do Jugoslávie a
kapitalistických států se jezdilo s cestovními kancelářemi, soukromě jen po
obdržení deviz od Státní banky, což pro bylo prakticky jen pro komunisty a
aktivní spolupracovníky komunistického režimu. Cestovních kanceláři bylo pár
(Čedok, Rekrea, CKM) a zájezdy byly silně předražené. Cena týdenního zájezdu do
Vídně a Dolních Rakous vyšla na 8.000 až 10.000 korun. Do SSSR byly pořádány vlastně jen podnikové zájezdy,
z větší části hrazené ROH.
Mimo celní byla i
pasová kontrola, kterou prováděly orgány ministerstva vnitra, včetně Pohraniční
stráže. Právě pohraniční stráž už mnoho
kilometrů před hraničním přechodem pozorovala lidi přijíždějící a přicházející
k hraničnímu přechodu a dávala hlášení kontrolním hlídkám. Vlakové kontroly začínaly 30 a více kilometrů
před státní hranicí se Západním Německem a Rakouskem. Zapomenutí občanky se
rovnalo téměř jistému zadržení, odvedení do kasáren pohraniční stráže a
mnohahodinové (12 hodin a více) čekání, až příslušný důstojník telefonicky v
evidenci obyvatel zjistí a ověří totožnost. V blízkosti státní hranice byl
každý neznámý člověk podezřelý. Mít u sebe fotoaparát bylo stejné provinění
jako nemít občanský průkaz.
Cizinců moc
nepřijíždělo, ti mířili buď do Prahy nebo Karlových Varů. Přesto jejich
zásluhou zde vznikla sorta vexláků,
kteří od nich kupovali zahraniční měnu, kterou buď s velkým ziskem prodávali
lidem, kteří chtěli jet do zahraničí, ale hlavně měnili za tuzexové bony, za
které se v prodejnách Tuzex (podnik zahraničního obchodu) dalo koupit západní
zboží. Tyto prodejny byly pouze v Praze, Karlových Varech, Bratislavě a Brně,
postupně byly otvírány i v dalších
krajských městech. 1 tuzexová poukázka (bon) se na černém trhu obyčejně
prodávala za 5 korun.
Nákup automobilu byl
pro mnoho lidí, zásluhou panikářů a prospěchářů, nepříjemným zážitkem. Lidé se
zapisovali do různých pořadníků, upláceli prodavače a čekali mnoho let.
Plánovací systém nebyl schopen rovnoměrně vozy dávat od výrobce přímo do
prodejny. Byla tedy období, kdy byly prodejny prázdné, a byla období, kdy se
objevila spousta vozů volně-mimo pořadí. Stačilo přijít, zaplatit a odjet. To
bohužel obhájci front a pořadníků ještě dnes neradi slyší.
V silničním provozu
panovala hierarchie. Byla dána
jednak vyhláškou (osobní auta směla jet maximálně 90 km/hod, motocykly a
autobusy 80 km/hod a nákladní auta 70 km/hod.), jednak nepsanými zákony mezi
řidiči. Nejrychlejší, a měly přednost, byly Tatry 603 a Volhy, pak byly
Lady, Žigulíky, Fiaty a různé tuzexové vozy, následovaly Š-120, Dacie,
Wartburgy, po nich Š-105, Š-110,Š-100 a Moskviče. Na posledním místě byly
Trabanty a starší vozy jako Š-Oktavie.
Žádné komentáře:
Okomentovat