Po
více než třech měsících služby v obnovené Československé armádě jsem 21. srpna
1945 vysvlékl uniformu poručíka a hlásil se na nově zřízeném*) okresním úřadu v
Jindřichově Hradci, kde mi bylo předáno pověření vykonávat správce školy v
obci, která v měsíci červnu byla obydlena českými osídlenci.
Do 28. května 1945 v
obci, do které jsem šel, žilo 348 německých obyvatel, ani jeden Čech. Tohoto
dne ji opustila sovětská armáda, na což čekali partyzáni plukovníka Hobzy z
Černovic u Tábora, kteří do vsi vpadli ve 14:30 hodin. Svolali zástupce všech
domácností a oznámili jim, že za půl hodiny budou všichni obyvatelé obce
vystěhováni. Můžou si na cestu vzít 30 kg zavazadel. Bylo ponecháno 31 lidí na
krmení dobytka, ostatní byli vyhnáni**) do Rakouska. Protože v obci nebyl žádný
Čech, předsedou revolučního národního výboru byl jmenován Němec Johann Pröll,
od kterého mám trochu informací o dění ve vsi před válkou, během války i po ní.
Do konce června ves byla osídlena 140 českými obyvateli. Ponechaní Němci,
včetně prvního předsedy MNV Johanna Prölla, byli, už podle Benešových dekretů, odsunuti na podzim.
Do
svého prvního poválečné působiště jsem se skrovným zavazadlem šel pěšky. Už
pohled na první budovu na okraji obce mě udivil. Rozbitá okna a dveře, kol
dokola nepořádek jako by před chvíli skončila děsivá vichřice. Podobně vypadaly
i další budovy. Na vratech těch méně zpustošených bylo křídou napsáno "Zabráno Češi.". Prakticky na všech
budovách byly stopy rabování. Hrozný byl pohled do světnic, které ještě před
nedlouhou dobou dýchaly životem a teplem domova. Nábytek rozmlácený sekerami,
slamníky a peřiny rozpárány a vysypány, pece na chleba a kachlová kamna zbořené,
elektrické vedení vytrhané, všude plno peří, hadrů, papírů, knih, dopisů,
novin. Dalším dokladem o "velké
pracovitosti" osídlenců byly vytrhané podlahy a jámy a hromady
zeminy. Ty byly všude, kde se dalo kopat. Na dvorech, zahradách, ve stodolách i
na loukách. Jeden osídlenec prý našel 200 zakopaných masových konzerv, což u
ostatních vyvolalo přesvědčení, že i další Němci zakopali poklady, někteří
zlato.
Vydal jsem se do
školní budovy. Stála uprostřed velké zahrady a z dálky vypadala pěkně. Z blízka
však činila dojem, že právě přes ní přešla válečná fronta. Všechny dveře byly
vypáčeny, okna vytlučena, vypínače a lampy vyrvány ze zdí, nábytek rozházen a rozlámán.
Kabinet byl vykradený, obrazy, úřední knihy, učebnice, sešity a další školní
předměty se válely po všech místnostech školy, po dvoře, zahradě a smetišti.
Byly i ve studni. Byt správce školy byl rovněž vykraden. Co nešlo okamžitě
ukrást, bylo rozlámáno. Pouze jedna leštěná skříň vypadala na možné použití,
byla však ze všech stran prostřílena pistolí. Poklad byl hledán i ve spíži, kde
všechny sklenice se zavařeninami byly naházené na podlahu. Na půdě školy byla
pravá spoušť. Mezi hromadami sena a slámy byly peřiny snad z celé vsi, ale
všechny rozřezané a z poloviny vysypané. V několikacentimetrové vrstvě peří se
válely staré boty a mršiny koček a slepic. To doplňovaly roje blech. Podlaha
školní třídy byla plná prachu a zaschlého bláta, lavice vypadaly stejně, otvory
po ukradených kalamářích byly plné vší.
Oči se mi zalily slzami. Tak v takovémto prostředí mám děti
vychovávat k čistotě tělesné i mravní.
Vysvětlivky:
*)
Osídlovaných obcí v roce 1945 bylo v obnoveném jindřichohradeckém okrese šedesát. Všechny v
létech 1938 až 1945 patřily do německého okresu Nová Bystřice. Město Jindřichův
Hradec a zbytek jindřichohradeckého okresu (22 českých obcí) byly v roce 1938
připojeny k okresu Telč.
**)
Na žádost jakéhosi Františka Strejčka Hobzovi partyzáni vybrali mezi Němci dva
muže, odvedli je k lesu, kde je přinutili vykopat si hroby a pak je zastřelili.
Druhý den popravili Johanna Stippela, který už byl vyhnán a pro něco se vrátil
z Rakouska.
Žádné komentáře:
Okomentovat