Zrušení vánoc se nepovedlo.

Když v březnu 1925 Národní shromáždění jednalo o zrušení všech církevních svátků, vypadalo to, že v tehdejším Československu budou obnoveny husitské války. Bylo to jako požadavek na zrušení čtyřech ročních období. Byl to ve skutečnosti jen nový útok na majetek katolické církve, majetek, který pocházel převážně z darů panovníků a šlechty. Současné odmítání církevních restitucí není ničím novým. Snaha zmocnit se majetku, který někdo dostal jen zásluhou hlásání víry, přichází téměř pravidelně už několik tisíc let, od té doby co lidstvo dostalo Desatero Božích přikázání, a především přikázání "Nepokradeš!"

Nakonec 21. března 1925 Národní shromáždění odhlasovalo omezení svátků vánočních, velikonočních a svatodušních a úplné zrušení svátků: Hromnice (2. února), Zvěstování Panny Marie (25. března), Narození Panny Marie (8. září) a svátky sv. Jana. Místo nich se státními svátky staly: Svátek práce (1. května), 28. říjen, Cyril a Metoděj (5. července), a Mistr Jan Hus (6. července). Dále NS v roce 1925 odhlasovalo znárodnění všech železničních tratí.

Národní obrozenci v Praze a ve školách, komunisti v hutích a socialisti na železnici jásali nad dalším vítězstvím nad katolickou církví. Na protikatolických vlnách se nechal unášet i mazaný populista T. G. Masaryk. Součástí státu ovšem byly Morava a Slovensko, a také vesnické obyvatelstvo. Na venkově se brzy začalo zjišťovat, že republika není takovým rájem, o jakém se snaží přesvědčovat Praha, že je to návrat zpět. V té donekonečna porážené a opovrhované monarchii a v katolické víře jako státním náboženství se venkovu žilo mnohem lépe, hlavně byl pořádek. To se o pozemkové reformě a jiném převádění majetku, k němuž v Československu docházelo, říkat nedalo. Tradiční sedlák se stal obětí nových úřadů, které stranily lichvářům s půdou a se zemědělskou produkcí.

V druhé polovině 20. let politici v Praze došli k názoru, že i morálka musí být někým řízena, že bez určité pomoci víry nemůže země hospodářsky a kulturně prosperovat. Na všechno světské zákony nestačí. Nelze donekonečna jen využívat bohatství, které republika zdědila. 

Církev se zničit nepodařilo, bylo nutno nechat ji fungovat podle jejích vlastních pravidel, avšak nenávist zůstala a dědí se až do dnů dnešních a dalších.