Jižní
Čechy, především Pošumaví a Prácheňsko, byly v polovině dvacátých let minulého
století postiženy novým neznámým
utrpením. Jako by se vrátily časy krále Jana Lucemburského, kdy lupičské
řemeslo kvetlo, přibývaly krádeže v domech a bytech, loupežná přepadení a
vraždy.
Daleko široko se o
ničem nemluvilo než o "rotách
cikánských," které trápí tamní chudý a ustaraný lid. Lupiči byly
stále drzejší, nebylo bezpečno ani ve dne na
veřejnosti nebo ve vlastním domě či bytě, natož v noci. Četnictvo bylo
bezmocné, při zatýkání docházelo k surovým útokům na četníky, všude byla
nejistota a strach o majetek a o život.
Obce
nejdříve dostaly za úkol zřizovat obecní ponocné, kteří budou v noci hlídat. Ti
sice v případě něčeho podezřelého troubili nebo pískali, ale než přišla pomoc,
byli zloději pryč. Obce tedy určovaly občanské hlídky, na nichž se střídali
přednostové domácností. Ani to nebylo účinné.
Problém byl vyřešen a
strach lidí zahnán v roce 1927 s novými předpisy pro četnictvo, které mohlo
proti lupičům zasahovat se vší razancí. Několik
lupičů bylo zastřeleno na útěku, několik zatčeno, postaveno před soud a
uvězněno nebo popraveno. Po dramatické honičce byli 21. května 1927 u
Písku zatčeni Jakub Vrba, vůdce nejobávanější cikánské bandy, zvaný Bagro, a
jeho společnice Alžběta Klocová.
Žádné komentáře:
Okomentovat