V červnu 1945 vznikly na základě dekretů prezidenta Beneše mimořádné lidové soudy, které už měly určitý
vztah k právnímu řádu. (Divoké lidové
soudy, které na základě nešťastné Benešovy výzvy vznikaly po 10. květnu, se
právními předpisy neřídily, rozhodoval soudce lynč.) Podle dvou
retribučních dekretů měli lidovými soudy být potrestání nacističtí zločinci,
jejich přisluhovači, zrádci, kolaboranti a udavači.
Celkem bylo u 24 mimořádných lidových soudů v českých zemích odsouzeno
přibližně 23 tisíc lidí, z toho 738 k trestu smrti. Vedle skutečných
kolaborantů se dostávali před soud lidé, kteří nikomu neublížili. Stačilo podezření a svědectví kohokoli, kdo
se chtěl pomstít. Novináři se předháněli v hrůzostrašných žalobách. Ověřování výpovědí svědků bylo opomíjeno.
Lidové soudy měly mimořádné pravomoci, jednání bylo zkrácené. Jako
předsedové soudu byli jmenováni právníci ministerstva spravedlnosti. Další
členové soudu byli laici doporučeni národními výbory. Po odsouzení nebylo proti
rozsudku odvolání, byl-li obžalovaný odsouzen k hrdelnímu trestu, byla poprava
provedena dvě hodiny po rozsudku.
Trest smrti se vykonával zásadně oběšením a
byl veřejný. Ten nejznámější byl Josef Pfitzner, historik a německý náměstek
pražského primátora.
Žaloba ho vinila, že ve svých pracích
falšoval dějiny a ponižoval český lid. Dále, že v roce 1942 vydal knihu Cesta
do ráje očerňující Sovětský svaz, který v roce 1936 navštívil, a že na radnici
navrhl, aby na hranicích města slavnostně byly vítány německé oddíly obsazující
zbytek Č-SR. Soud vůbec nevzal v úvahu zásluhy o rozvoj Prahy, kterou zbavil
dluhu. Pfitzner byl
popraven veřejně na Soudním náměstí v Praze. Odhaduje se, že přihlíželo
100.000 lidí.
Na
popravy se jako na pouťové atrakce přicházeli a přijížděli dívat lidé z celé
Prahy i z velkých dálek a brali sebou malé děti.
Žádné komentáře:
Okomentovat