Jsou
v zemích českých lidé, kterým při zaslechnutí slova šlechtic prudce stoupá
adrenalin. Tak dobře jim v minulých devadesáti letech vymyla mozky
republikánská a komunistická propaganda. Honba na aristokraty vynesla pěkný
peníz mnoha literátům, kteří jim mistrovsky dokázali dát vlčí hlavy. A národ rozkrádal a ničil majetek šlechty. Pokud by se historie nevykládala
jednostranně, na základě marxistické ideologie, nemohlo by se o působení šlechty objevovat
tolik lží a předsudků. Našli se mezi panstvem tu a tam Lomikarové, ale většina šlechticů
věděla, že se jim vyplatí se zaměstnanci a obyvateli vesnic vycházet po dobrém.
V
době kdy jsem vykonával praxi na jednom dvoře státního statku v Hluboké nad
Vltavou, pracovala tam ještě asi polovina zaměstnanců, kteří statek pamatovali z dob, kdy patřil knížeti Schwarzenberkovi. "Za
knížete všechno klapalo, všechno perfektně zorganizováno, všude byl pořádek, až
úzkostlivý. Lidé pracovali s chutí, přitom v pohodě, nikdo se nepřetrhl, ale byly odměny, o jakých
se jinde jen snilo. Kníže si nemohl dovolit
pověst, že vykořisťuje zaměstnance." Vzhledem k tomu, že za
mého pobytu provoz dvora řídili dělničtí kádři (číšník a horník), ani se nedivím, že zaměstnanci vzpomínali na bývalé správce a šafáře a jistě
upřímně se těšili na důchod.
Ilustrační snímek z 19. století.
Kdo se trochu zajímá o
historii, konkrétně o historii jižních Čech, setká se se jménem Schwarzenberg
prakticky ve všech městech a vesnicích na Hlubocku, Soběslavsku, Třeboňsku,
Českokrumlovsku, na Písecku a téměř na celé Šumavě. Nejen většina kostelů a kaplí
byla postavena, rekonstruována a udržována schwarzenberskými velkostatky, ale
jejich jméno je spojeno s lesním a vodním hospodářstvím, s výstavbou
průmyslových závodů, silnic a železnic.
Zámek
Hluboká nad Vltavou a dvory hlubockého velkostatku patřily krumlovské větvi
schwarzenberského rodu, která boj o restituce prohrála. Bývalé hlubocké panství
zůstalo ve vlastnictví státu, respektive jeho části se staly předmětem
privatizace. Hluboké a bývalému schwarzenberskému panství nyní vládnou noví, rychlokvašení, šlechtici, od podnikatele "knížete
Pavla" (záhadně také nazývaný kmotrem), přes primátora Jirsu až po zde luxusně
usazené českobudějovické právníky, lékaře a sportovce. Kde je majetek, tam se
samozřejmě stahují kriminální živly a bezdomovci, což je nepříliš dobrá vizitka
pro turisticky atraktivní místo.
O větší část majetku,
hlavně pozemků a zemědělských staveb, orličtí Schwarcenberkové přišli po roce
1918, zbytek byl nejdříve zabaven německými okupanty v roce 1939, podruhé z
popudu prezidenta Beneše byl zabaven zvláštním zákonem v roce 1947. Přesto Karel Schwarzenberg (Karel VII.) nezanevřel na český
stát a v duchu masarykovských tradic se snaží pro stát něco smysluplného
dělat a pomoci řešit problémy.
V mých vzpomínkách zaujímá zvláštní místo následující historka. Koncem března 2009 padla vláda a pouhé tři dny poté připadla Knížeti nelehká úloha vést radu ministrů zahraničních věcí sedmadvaceti evropských států – první radu v „sestřeleném“ módu. Jednání se konalo na zámku Hluboká, bývalém rodovém sídle hlubocké větve Schwarzenbergů. Nálada v českém předsednickém týmu byla pohřební, všichni jsme byli demotivovaní, zahraniční kolegové zmatení z toho politicky nepochopitelného kroku. V této atmosféře Kníže důstojně a efektivně odřídil jednání, za což sklidil velké uznání svých zahraničních kolegů, kteří dobře věděli, jak mizerně se musí hlava diplomacie zbavená politického mandátu cítit v čele důležitého mezinárodního jednání. Nám ostatním tak ukázal tím nejpřesvědčivějším způsobem, že je třeba jít dál – i ve chvíli, když by člověk se vším nejraději praštil.
OdpovědětVymazatPo skončení jednání jsem si trochu déle prohlížela krásné prostory zámku; osamělá jsem pak bloudila po nádvoří a hledala místo, kam občas každý musíme. Byla tam plejáda dveří a vchodů, u nichž nebylo zjevné, kam vedou, a tak mi nezbylo, než je zkoumat postupně. Jedny dveře vedly do tmavé místnosti s kamennou podlahou, lavicemi a malými lomenými okny s vitrážemi. Až po chvíli mi došlo, kde jsem. Byla to malá kaple s oltářem. A před tím drobným oltářem, v naprostém tichu, daleko od kamer a lidí klečela mohutná mužská postava, hlavu v dlaních. V rozpacích jsem se otočila a rychle našla východ. Nevím, čemu či komu věnoval Karel Schwarzenberg tichou modlitbu. Co vím, je, že ten obraz vidím jako dnes. Obraz politika dobrovolně na kolenou před věčností.