(Předcházející část) Po skončení druhé světové války se Josef Plojhar vrátil do Českých Budějovic, kde krátce vykonával činnost kanovníka v katedrále sv. Mikuláše. Jako bojovník proti fašizmu se stal předsedou krajské organizace Československé strany lidové. Z této funkce už nebylo daleko do Prahy - když se stal poslancem Národního shromáždění.
Za komunistického puče v roce 1948 se Plojhar postavil na Gottwaldovu stranu, za což ho lidovci vyloučili ze strany a zbavili poslaneckého mandátu. Plojharovi pomohly komunistické bojůvky, takzvané akční výbory, které obsadily kanceláře lidové strany v budově Charitas a zařídily, že Plojhar se stal místopředsedou ČSL (předsedou se stal další prokomunistický výtečník Alois Petr). Tím se vedení strany oddělilo od členské základny, která Plojhara a Petra považovala za zrádce a odpadlíky.
Ukončit Plojharův revoluční elán se pokusil arcibiskup Josef Beran, který mu jako knězi nařídil, aby na všechny politické funkce rezignoval a ve volbách v roce 1948 už nekandidoval. Plojhar příkazy ignoroval, a tak ho arcibiskup suspendoval a exkomunikoval. To ve vedení KSČ vyvolalo zuřivé reakce, protože prostřednictvím Plojhara a dalších "ochotných" představitelů církve chtěla KSČ přesvědčit a ovládnout katolické obyvatelstvo, které bylo velmi početné a pro komunisty představovalo řadu komplikací.
Na příkaz vlády v roce 1950 byl na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích Josefu Plojharovi udělen doktorát teologie. Po smrti Aloise Petra v roce 1951 se Plojhar stal předsedou lidové strany. Zastával i další veřejné funkce (Hnutí vlasteneckých kněží, Celostátní výbor katolického duchovenstva, Mírové hnutí katolického duchovenstva, Svaz československo-sovětského přátelství.)
Ministrem zdravotnictví byl Plojhar jmenován Gottwaldem poprvé v únoru 1948 a byl jím i v dalších vládách, až do jara 1968. V porovnání s jinými obdobími si pod Plojharovým vedením ministerstvo zdravotnictví nepočínalo nejhůře. Po zrušení nemocničních pokladen a zdravotního pojištění začal ve státních zdravotních zařízeních zdravotní péči pro obyvatelstvo hradit stát. Tím soukromí lékaři ztratili zdroje příjmu: pokladny i platící pacienty, takže se museli ucházet o zaměstnání v Ústavech národního zdraví. Rovná bezplatná zdravotní péče sjednotila a stabilizovala celý zdravotnický systém. To se v celém východním komunistickém bloku nikomu nepodařilo. I v mnoha nesocialistických zemích koncem šedesátých let sloužilo československé zdravotnictví jako určitý vzor. Nedostatek financí a korupce přišly do zdravotnictví až za normalizace, kdy Plojhar chod zdravotnictví neovlivňoval.
Protože Plojhar hovořil několika jazyky, zúčastňoval se mezinárodních jednání a býval vedoucím vládních delegací v zahraničí. Ruští komunisté ho oslovovali "soudruhu pope." Dvakrát obdržel Řád Klementa Gottwalda. Velmi dobré kontakty měl s východoněmeckou CDU, ale činnost obou stran podléhala diktátu komunistů, takže vše končilo na mrtvém bodě.
Na jaře roku 1968 byl Plojhar zbaven funkce ministra zdravotnictví a vyloučen z lidové strany. Po sovětské okupaci byl Husákem do lidové strany dosazen alespoň jako čestný předseda. Josef Plojhar zemřel náhle v roce 1981 při oslavě VŘSR na sovětském velvyslanectví. Žádost Štrougalovy vlády, o provedení církevních obřadů při Plojharově pohřbu, striktně odmítli kardinál Tomášek i další představitelé katolické církve. Pohřbil ho tedy jeden z kněží kolaborujících s komunistickým režimem.
Žádné komentáře:
Okomentovat