Café Central - bývalá luxusní škola revolucionářů.

Na počátku letošního listopadu se ve Vídni rozšířila informace, že jednu z nejznámějších vídeňských turistických atrakcí kavárnu (Café) Central na Herrengasse koupila cestovní kancelář (Verkehrsbüro) Group. Majitelem celého paláce Ferstel,v němž je kavárna, byla soukromá nadace Karla Wlaschka.

Cestovní kancelář Group oznámila, že kavárnu zatím nekoupila, pouze si ji chce pronajmout. Koupení historické památky ve Vídni zřejmě není jednoduchá záležitost, hlavní slovo mají úřady.

Kavárna v paláci, který jako banka a bursovní dům byl v novorenesančním toskánském stylu postaven podle plánů architekta Heinricha von Ferstela v roce 1860, si pozornost turistů nevysloužila architekturou (podobných staveb je Vídni spousta), ale pověstí - seznamem hostů, kteří ji před první světovou válkou navštěvovali.

Mimo vídeňských intelektuálů a politiků, jako byli Peter Altenberg,Theodor Herzl, Alfred Adler, Egon Friedell, Hugo von Hofmannsthal, Anton Kuh,Adolf Loos, Leo Perutz, Alfred Polgar, Leon Trotsky a jiní, byli štamgasty Café Centrál také světově významné osobnosti jako Josip Broz Tito, Franz Kafka, Karl Kraus, Sigmund Freud, Adolf Hitler, Vladimir Iljič Lenin, a Lev Davidovič Trockij.

Když se v rakouském parlamentu diskutovalo o vypuknuti války, ozvalo se varování, že válka by mohla v Rusku vyvolat revoluci.

"Kdo by tam revoluci vedl?" ptal se předseda rakouských sociálních demokratů Alfred Adler, pražský rodák.

"Třeba pan Bronstein, který právě sedí v Café Central," odpověděl ministr zahraničí hrabě Berchtold. O několik let později se jeho předpověď stala skutkem, v čele ruské bolševické revoluce stál také Lev Trockij, který předtím ve Vídni žil pod jménem Bronstein.

I po první světové válce byla vídeňská kavárna Central místem důležitých jednání, ale postupně jí zabírali šachisté, takže v roce 1938 dostala jméno "Šachová škola."

V roce 1943 byla uzavřena a téměř na 40 let se na ní zapomnělo. V roce 1975 získali památkáři jako sponzora společnost Billa -Gründer Wlaschek, za jejíž podpory se v roce 1982 podařilo kavárnu otevřít, i když v jiném místě paláce Ferstel. Teprve od roku 2001 je Café Centrál na starém místě a v podobě, jakou měla v době největší slávy. Prohlídka budovy je nyní v programu většiny cestovních kanceláří. (R.Fischer)

Dubaj - tip pro velké pracháče. Lyžaře i plavce.

Dubaj je jeden ze sedmi emirátů na březích Perského zálivu. Ještě před padesáti léty tam chcíp pes, byla tam jen poušť a bída. Potom tam objevili ohromné zásoby ropy a zemního plynu - a z pouštního pekla se stal jeden z nejbohatších států světa.

Dubaj má rozlohu 4114 km2 a má 2,262 mil. obyvatel. Jedná se tedy o hodně lidnatý stát, přestože většinu území tvoří vyprahlá poušť. Většina lidí (99%) lidí a téměř veškerý politický, hospodářský, sociální a kulturní život je soustředěn v hlavním městě Dubaj.

Těžba ropných surovin přináší astronomické zisky jak státu tak dubajským šejkům. Všichni vědí, že ropa jednou dojde, proto investují do budoucnosti, ve které by peníze měli přivážet turisté. Pro průměrného Evropana jsou to investice naprosto nepochopitelné. Peníze, které mizí v bláznivých projektech, by vyřešily finanční problémy mnohých evropských států.

Jedním z takových zařízení je krytá sněhová sjezdovka Ski Dubaj, postavená v roce 2005 na ploše 2,25 hektaru. Uprostřed je hora, na které je 400 m dlouhá sjezdová dráha. Lyžovat se může i na dalších pěti svazích o různých sklonech. Koryto pro snowboardisty je 90 m dlouhé. Součástí SkiDubaj je 3000 m2 velký Snow Park s několika sáňkařskými dráhami, střelnicí na sněhové koule a prostory pro stavění sněhuláků.

Arerál rozděluje na dvě poloviny sedačková lanovka. Uprostřed hory je vyhlídková restaurace. Zatímco venku je až +50°C uvnitř zásluhou výkonné klimatizace a výrobníků sněhu je -1°C. Sníh je sněhovými děly vyráběn a rozprašován hlavně v noci. Jen na výrobu sněhu je denně spotřebováno 556.000 litrů pohonných hmot.

Z chladného Ski areálu je možné bez větší námahy přejít do tropického vodního parku. Arabové patrně trpí touhou mít všechno co největší, proto se megalománie objevuje všude. Třeba v nejluxusnějších hotelích na světě, u nichž jsou obří aquaparky. Jedním z nich je Wild Wadi, který za denní vstupné (1.300 korun) poskytne velké množství zábavy. Přestože pálí tropické slunce, je voda v bazénech, tobogánech, surfovacích strojích a na skluzavkách uměle přihřívána. Nejvyšší tobogán je 33 m vysoký a při jízdě v něm je dosahováno rychlosti 80 km za hodinu.

Pro toho, kdo chce pohodlně bydlet a střídavě si užívat každý den zimy a léta, dopoledne strávit na sjezdovce nebo stavět sněhuláky a odpoledne produkovat adrealin v tobogánu tropického vodního parku, má jedinečný důvod k cestě do Dubaje. Stačí k tomu maličkost: několik desítek milionů na kontech. Dolarů, samozřejmě. (R.Fischer)

Restituta, jediná řeholnice popravená nacisty.

V české části vídeňského hřbitova byl v roce 1998 odhalen pomníček blahoslavené Restituty Kafkové, občanským jménem Heleny Kafkové. Blahořečena byla ve Vídni 21. června 1998 papežem Janem Pavlem II. Jedná se o ženu, která jako jediná řeholnice byla nacisty odsouzena k trestu smrti a popravena.

Rovněž na její rodný dům v brněnské čtvrti Husovice byla umístěna pamětní deska, vytvořená akademickým malířem Jiřím Šindlerem, a nedaleký park byl nazván jejím jménem.

Sestra Restitueta, patronka vídeňských Čechů, se narodila v roce 1894 a od svých dvou let žila ve Vídni, kam se její rodiče, se sedmi dětmi, z Brna přestěhovali. Přestože studovala ve Vídni, v rodině mluvili pouze česky. Po studiu šla pracovat jako ošetřovatelka do nemocnice Wien-Lainz, kde převážně působily sestry III. řádu svatého Františka. Do řádu vstoupila v roce 1914 a o rok později přijala jméno Marie Restituta („Navrácená“ - po sv. Restitutě ze Sory, popravené ve 3. století). Během první světové války pracovala na operačním sále nemocnice v Mödlingu.

Po válce se vrátila k sestrám františkánkám do Vídně, na místo vrchní sestry u primáře a chirurga Stöhra, který byl znám jako velmi náročný lékař. Přes svůj nízký věk Marie Restituta měla v nemocnici respekt a stala se primářovou pravou rukou. Proslula jednak tím, že byla velmi laskavá vůči pacientům a mateřsky o ně pečovala, jednak tím, že po dlouhých a těžkých operacích chodila „relaxovat“ do nejbližší hospody, kde nejraději pila pivo přímo z láhve.

Po „anšlusu“ Rakouska Německou říší nastalo období utlačování katolické církve a perzekuce kněží. Marie Restituta se s nacisty brzy dostala do konfliktu, když nedovolila odstranit kříže zavěšené v nemocnici. Před uvězněním ji zachránilo jen to, že za ní v nemocnici nebylo náhrady.

Na Popeleční středu 18. února 1942 však byla gestapem zatčena přímo na operačním sále. Předtím, v prosinci roku 1941, objevil jeden z nacistických lékařů papír s posměšnou básničkou na nacisty. Sestra Restituta byla obviněna, že pořizovala její opisy. Za velezradu byla 29. října 1942 odsouzena k trestu smrti, popravena gilotinou 30. března 1943. Její poprava měla zastrašit Hitlerovi nepřátele z řad katolické církve. (R.Fischer)

65 let od zahájení Norimberského procesu.

Před Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku se od 20. listopadu 1945 až do 1. října 1946 projednávaly žaloby vůči 24 pohlavárům nacistického Německa, kteří buď padli do rukou Spojenců, nebo o kterých se důvodně myslelo, že jsou stále naživu. Soudci nakonec vynesli 12 rozsudků smrti, z nichž ale bylo vykonáno jen 10. Sedm nacistických organizací - gestapo, SS, SD, Říšská vláda, Sbor politických vůdců, Generální štáb a OKW - bylo soudem prohlášeno za zločinecké.

Spojenecká obžaloba měla 4 body:

1. Účast na společném plánu nebo spiknutí, které umožňovaly spáchat zločiny uváděné v dalších bodech obžaloby.
2. Zločiny proti míru.
3. Válečné zločiny.
4. Zločiny proti lidskosti.

Československo mělo v Norimberku svého zástupce. Byl jím brněnský právník, generál Justiční služby Bohuslav Ečer. Ten se už od roku 1944 angažoval v pátrání po nacistických válečných zločincích, kteří působili na území Protektorátu Čechy a Morava. Jeho velkým úspěchem bylo vydání Karla-Hermanna Franka do Československa a odsouzení v Praze. Podařilo se mu ale také vypátrat velitele terezínské Malé pevnosti Heinricha Jäckela, který rovněž byl potom v Československu souzen a popraven."

Po únoru 1948 byl generál Ečer, sociální demokrat, jako osoba nepohodlná propuštěn z armády. Konec tohoto vynikajícího právníka byl tragický: Generál Ečer spáchal 14. března 1954 v Brně sebevraždu, když se dozvěděl, že má být zatčen. Svojí předčasnou smrtí se vyhnul tomu, že by se stal politickým vězněm komunistického režimu.

Farmářské trhy.

KDU-ČSL s novým vedením a novými vizemi.

Při mimořádném sjezdu si KDU-ČSL včera zvolila za předsedu MVDr. Pavla Bělobrádka (33) z Náchoda, za prvního místopředsedu senátora Petra Šilera, rovněž Východočecha. Oba mají profesní vztah k zemědělství a venkovu.

Sjezd KDU-ČSL se konal ve Žďáru nad Sázavou, kde byl kdysi za předsedu strany poprvé zvolen mladý zemědělský odborník z východních Čech Josef Lux (tehdy 34 let), na kterého členové strany s nostalgií stále vzpomínají. Všechny tyto náhodné shody jistě včera mnoho delegátů inspirovaly k volení Bělobrádka.

Luxovi, jenž přišel na politickou scénu s programem sociálně-tržního hospodářství, se v polovině devadesátých let podařilo udělat ze strany pověstný "jazýček na vahách". Na lidovcích tehdy záleželo jestli sněmovna schválí program pravice, či levice.

Politika je ten největší, nejrizikovější a nejšpinavější obchod. Když Josef Lux chtěl být ve vládě, musel provést ten špinavý obchod, jímž bylo položení zemědělství a venkova na oltář Klausovy privatizace. Stačilo zastavit podpory začínajícím soukromým zemědělcům, kteří podle volebního programu Občanského fóra měli hlavní část českého zemědělství vrátit na tradiční západoevropské rozměry. Tato reforma zemědělství, prosazovaná ministrem MVDr. Kubátem, byla trnem v oku nejen komunistům a sociálním demokratům, ale především ODS, jíž se podařilo privatizaci (někdy nazývaná transformace) prosadit i do Zákona o půdě.

Nebylo jistě náhodou, že jako ministra zemědělství si Klaus vybral právě Luxe ("Mimo Kubáta může v mé vládě být i kdokoli z vlády Pithartovy"). Na kancelářích JZD a státních statků byly přemalovány firmy a úpadek českého venkova mohl začít. Znamenalo to, že nejméně tři čtvrtiny tehdejších zájemců o obnovení soukromého zemědělství od návratu k hospodaření upustily a našly si jinou práci. Kubátův záměr použít peněz z privatizace a dát každému soukromému zemědělci 1 milion korun do začátku nesměl být realizován. Kam většina peněz z privatizace zmizela, je dostatečně známo. Během prvních roků privatizace zemědělství přišel venkov nejméně o čtvrt milionu pracovních míst. Postupem dalších patnácti let přišlo zemědělství o další statisíce lidí, aktivních a bývalých zemědělců i sympatizantů.

Dvojice zemědělských odborníků (Bělobrádek+Šiler) v čele KDU-ČSL sice může posílit hrdost venkovského obyvatelstva a přitáhnou straně venkovské voliče, což straně v parlamentních volbách nemůže příliš přispět k úspěchu. Jak bylo již uvedeno, zemědělství ztratilo pracovité lidi, tedy voliče, kteří byli uchopeni pařáty městského konzumního života. Pokud bude Bélobrádek chtít na politické scéně uspět, bude muset agitaci zaměřit na velkoměstské obyvatelstvo. To po předcházejících Kalouskových obratech, idiotských Čunkových a Svobodových aférách a poraženeckém pláči Šojdrové nebude lehká cesta. Je také otázkou, jak voliči, především na Moravě, budou brát další odklon strany od klerikalizmu.

Míšenský porcelán (Meißner Porzellan).

Výroba porcelánu byla objevena v Číně okolo roku 2700 před Kristem, za císaře Hoang-Ti. Jako objevitel byl uváděn nějaký Koupenou.

V Číně porcelán směli používat jen členové panovnického rodu, ostatním lidem bylo používání porcelánových nádob zakázáno pod trestem smrti. Mandaríni, císařští úředníci, směli nejdříve nosit porcelánové střepy jako ozdoby, později směli používat jen takový porcelán, na kterém bylo vymodelováno zvíře, kterým byly označovány jejich hodnosti.

Míšenský porcelán: Tanec

Do Evropy se porcelán zásluhou Portugalců dostal až na počátku 16. století. Portugalci mu také dali jméno porcella (prasátko-bílá mušle). Přes ohromnou snahu evropských přírodovědců a chemiků výroba porcelánu byla až do 18. století tajemstvím, které Číňané přísně tajili. K objevení tohoto tajemství přispělo několik šťastných náhod:

V jedné berlínské lékárně pracoval muž jménem Johann Friedrich Böttger, o němž se rozneslo, že zná výrobu zlata. Když se to dostalo k pruskému králi Vilémovi I., tak byl na Böttgera okamžitě vydán zatykač. Bottger nečekal a uprchl do Saska. Ale nepolepšil si, protože tam ho saský král August II. nechal zatknout a uvěznit v pevnosti Königstein.

Míšenský porcelán

O zatčení Böttgera se dozvěděl hrabě Tschirnhausen, který se už dlouhou dobu marně zabýval objevením výroby porcelánu. Hrabě také věřil v Böttgerovy objevitelské schopnosti, věřil, že skutečně dovede zlato vyrobit. O zlato však nestál, cennější se mu jevil porcelán. Aby se k Böttgnerovi dostal, nechal se zaměstnat jako dozorce věznice. Tam se mu Bötgnera podařilo přivést na myšlenku věnovat se objevení výroby porcelánu. Jejich společná snaha sice nebyla korunována úspěchem, protože Tschinhausen brzy zemřel. Böttgner dále sám pokračoval v pokusech.

Dáma a mouřenín

V té době bylo módou nosit bíle napudrované paruky. Jako pudr byla používána drahá pšeničná mouka. Jakýsi kovář Johann Schmidt dostal nápad nahradit mouku práškem z bílé hlíny. Začal z ní vyrábět pudr ve velkém. Tento pudr se dostal i k uvězněnému Böttgnerovi, kterému se z něho podařilo vyrobit porcelán. Když se to dozvěděl král, Böttgnera povýšil do šlechtického stavu, zahrnul ho bohatstvím a v Míšni mu nechal postavit továrnu na výrobu porcelánu. Ale svobodu mu nedal. Nechal ho střežit na každém kroku.

Dostatek peněz z Böttgnera udělal opilce, jenž v roce 1719 zemřel, ve věku 37 let.. K jeho úpadku jistě přispělo i omezování svobody. Předtím už se porcelán stal německým exkluzivním zbožím, které záviděl celý svět.

Míšeň na počátku 20. století.

Míšenská porcelánka samozřejmě výrobní postup tajila. Ne však tak dobře jako Číňané, protože už v roce 1718 se Rakušanům podařilo získat míšenského arkanistu (znalce tajemství) Stenzela, který ve Vídni založil vlastní porcelánku. Potom už se výroba porcelánu, přestože se jí kvůli složitosti výroby mohou věnovat jen velké továrny, nezadržitelně rozšířila do ostatních zemí. (M.Veselý, 18.11.2010)

Odpověď mladým voličům.

Přišel před pár dny za mnou jeden mládenec s rozzářenou tváří a vítězoslavně mi, coby zástupci starší generace, oznámil, jak nám to ve volbách natřeli.

Hrdě mi také sdělil, že šli k volbám sami volit Schwarzenberga a Johna. Vyslechl jsem ho pozorně a na závěr mu popřál k Pyrrhovu vítězství. Pak k dobru jsem mu řekl i několik svých názorů, které mohou zaujímat i ostatní mladé vítěze voleb:

Váš děda a vaše bába, stejně jako já, zásluhou vás mladých budou mít v nejbližších letech hluboko do peněženek. Po prvních náznacích je jasné, že jim nebude v plné výši valorizován důchod, že začnou více platit za potraviny vlivem zvýšení DPH a zvýší se jim poplatky u lékaře, v nemocnici, ceny za léky, dále nájmy a kdoví co ještě, aby se plnila prázdná státní kasa. Ta kasa, kterou rozkradli tuneláři, zloději a vyvezli ji do daňových rájů, či jinak zašantročili. Platit dluhy by tedy měli oni a jejich přátelé!

My, dědové a báby, jsme nic špatného neprovedli. Většina z nás začínala život od píky. Postupně jsme si za vydělané peníze v socialismu, kterému se dnes nemůže přijít na jméno, pořídili družstevní byt, chatu, garáž a auto, a to bez půjček či dluhů. Vynaložili jsme na to všechno úsilí.

Začátek formuláře

Konec formuláře

Dnes má byt v brněnském paneláku hodnotu 2,5 milionu Kč, chata 600 tisíc, garáž 250 tisíc a auto po amortizaci 80 tisíc. Jsem tedy i já milionářem. Mohl jsem tedy po 43 letech práce klidně žít z důchodu, (jedné třetiny platu odváděné do důchodového fondu), a poctivě nabytý majetek jsem mohl někomu předat, aby měl začátky manželství usnadněné. Kromě majetku jsme ještě i kulturně žili, sportovně se vyžívali a projezdili i kus světa. Děti jsme si pořídili bez otálení. Našim dětem jsme dali vysokoškolská vzdělání a mnohdy totéž sobě dálkovým studiem. Nic jsme tedy nenakradli a nic jsme nedostali zadarmo.

S penzí od příštího roku již nevystačíme, protože našimi úsporami (důchodovým fondem) byl v devadesátých letech uhrazen bilionový schodek státního rozpočtu, způsobený vytunelováním bank a státních podniků. Proto dle doporučení pana prezidenta Václava Klause musíme majetek rozprodávat. Tak se asi stane, že zbytek života vše uspořené použijeme k přežití.

Horší je to s těmi, kteří kvůli nemoci či jinému postižení ani za socializmu nic nenašetřili. Ti jsou odkázáni jen na nejnižší penzi, která se v poměru ke mzdám a cenám zboží stále snižuje. Čeká je trudný osud, ponižování, posměch a obsazování míst pod mosty. Ti méně odolní si sáhnou na svůj život.

Vy ovšem musíte začít šetřit mnohem víc než my. Sníží se, pokud se nezruší, porodné, rodinné přídavky, prodraží se návštěvy u lékaře a v nemocnici. Budete muset začít šetřit na studia vašich dětí. Budete muset také začít šetřit na svůj důchod a na dosud neznámé položky negativního vývoje společnosti. Práci však vám nikdo negarantuje, ani nebude garantovat, že vaše úspory neskončí v prázdné státní kase, jako se to v české historii stalo už mnohokrát. Místo toho se můžete těšit na pozdější odchod do důchodu.

Takže jste vyhráli. Vyhráli jste státní kasu, která ovšem i po jakýchkoli sociálních škrtech a zvýšených daních vždy zůstane poloprázdná. O to, aby nikdy nebyla naplněná, o to se postará vámi zvolená vláda a parlament. (A.Navrátil, 17.11.2010)

Listopadem 1989 vyvrcholila plíživá kontrarevoluce.

„Do třech měsíců to rupne,“ neslo se po Československu hned poté, co se v únoru 1948 Gottwald a jeho soudruzi zmocnili vlády. Bohužel ty tři měsíce se protáhly na 41 let.

Odchodu komunistů z čela státu se generace, které vyrostly v demokratických poměrech c.a k. monarchie a První republiky, dožily jen symbolicky. Prakticky už se do nápravy poměrů neměly možnost zapojit. To je zřejmě příčina toho, že po roce 1989 nedošlo k návratu starých morálních hodnot a k spravedlivé nápravě majetkových křivd.

Nedošlo ani k právnímu a morálnímu vyúčtování s těmi, kteří se na komunistické totalitě nejvíc podíleli. Moci v zemi se totiž ujali (ukradli něžnou revoluci) zakomplexovaní marxisté, na které předtím se z nějakých důvodů v Husákově „normalizovaném“ režimu nedostalo. Hlavní podíl na konci pražské komunistické vlády však měla politická situace ve světě, především v sovětském Rusku.

V mnohých současných anketách a diskusích se větší část lidí, kteří na vlastní zažili období před rokem 1989, přiklání k tomu, že průměrnému občanovi se tehdy žilo lépe. Ještě více lidí si myslí, že předlistopadoví politici měli mnohem lepší morálku než ti současní, jimž se jedná především o materiální prospěch.

Související články:

Historie 17. listopadu.

Výročí střetu na Národní třídě.

Co se psalo 17. listopadu 1989.

V listopadu 1989 si kapitalizmus nepřál téměř nikdo

První větší bitva třicetileté války 8.11.1618.

K významným výročím, které si často připomínáme, patří roky 1618 a 1648, které jsou uváděny jako začátek a konec třicetileté války. První větší bitva této války byla svedena 8.listopadu 1618 u Lomnice nad Lužnicí.

Příčin k rozpoutání dlouhé a vůči civilnímu obyvatelstvu nesmírně kruté války bylo hodně, hlavně spor o kompetence císaře a říšských stavů, který se vyhrotil na území současného Německa. Sudem střelného prachu byly i náboženské reformace, a tak bylo otázkou času, kdy přiletí nepatrná jiskra a sud vybouchne.

Jako začátek válečného konfliktu je uváděna pražská defenestrace 18. května 1618, když zástupci protestantských stavů vnikli na pražský Hrad a z okna vyhodili císařské místodržící Jiřího Bořitu z Martinic a Vilému Slavatu z Chlumu a Košumberku (s nimi také tajemníka Fabricia). Hned na to čeští šlechtici sestavili vládu třiceti "direktorů", vytvořili vlastní ústavu, a profesionálního válečníka Matyáše Thurna pověřili zřízením stavovského vojska.

Císař Matyáš si se rozhodl povstání potlačit a vyslal do Čech císařskou armádu, v jejímž čele byl generál Karel Bonaventura Buquoy. Buquoy zřejmě podcenil české stavovské vojsko a po několika menších potyčkách mezi Čáslaví a Jindřichovým Hradcem mu nezbývalo než zbědované vojsko stáhnout do nedobytných Českých Budějovic (město vždy věrné císaři - až do roku 1918). Stavovské vojsko však Buquoye stále pronásledovalo.

K bitvě, která je uváděna jako bitva u Lomnice, došlo 8. listopadu 1618 v oblasti mezi Lomnicí nad Lužnicí a Lišovem. Císařští prchali od Jindřichova Hradce, ale překážkou byla rozvodněná řeka Lužnice, do brodů se s těžkými děly a municí neodvážili, proto namířili k jedinému mostu v Dráchově. Potom po levém břehu Lužnice prchali k jihu. U vesnice Frahelž si chtěli odpočinout, ale stavovští vojáci jim byli v patách. Nezbylo než zaujmout bojové postavení u rybníka Dvořiště.

Povstalci sice označovali bitvu jako vítěznou, někteří historikové jako Buquoyovu největší porážku v životě, ale skutečností bylo, že boj skončil ve ztracenu. Bitva se totiž protáhla do tmy a pod rouškou noci Buquoy před velkou stavovskou přesilou dokázal většinu své armády přesunout k Rudolfovu a Českým Budějovicům.

Odhadovalo se, že v bitvě u Lomnice zahynulo na 1.800 vojáků, císařských i stavovských, z nichž značnou část měli na svědomí lidé z okolních vesnic, kteří ráno raněné vojáky, bez ohledu na to, ke kterému vojsku patřili, jednoduše olupovali a dobíjeli. Taková byla odveta za násilí vojáků. Procházející vojáci totiž nemilosrdně vesnice rabovali a pálili. Kdo z vesničanů neutekl do lesů a bažin, jen těžko vyvázl živý. Proto ani vesničané se zajatými raněnými vojáky nejednali v "rukavičkách."

Na jaře roku 1619 se mezi Českými Budějovicemi a Jindřichovým Hradcem vytvořila frontová linie. Na jihu rabovalo vojsko císařské, na severu povstalecké vojsko stavovské. Císařští generálové se jezdili radit do Vídně, stavovští do Prahy. Vůdci českého stavovského povstání sice stále rokovali, ale více než o obranu země měli starost o to, jak si rozdělit královský majetek, také tzv. poklad Rudolfa II., který se rychle rozplýval.

Po smrti císaře Matyáše čeští páni odmítli poslušnost Ferdinandu II., kterého předtím českým králem zvolili, a 4.listopadu 1919 českým králem zvolili falckého kurfiřta Fridricha V. To vedlo císaře k posílení vojska. V září 1620 se u Českých Budějovic k Buquoyově armádě připojila vojska generála Marradose a vévody Maxmiliána a společně táhla ku Praze, aby na Bílé hoře rozehnala stavovské vojsko, a tím i celé povstání české šlechty proti Habsburkům.

Praha se císaři Ferdinandovi II. vzdala a 27 vůdců povstání bylo popraveno, ale některá česká města ještě dlouho odolávala, dokud je císařští postupně nedobyli - většinou nechali vyhladovět. Tím české stavovské povstání skončilo, nikoli válka, která se přenesla na území Německa, kde se vytvořilo na 300 států. Boje se ovšem českým zemím nevyhýbaly, přičemž hlavně švédské drsné mravy obohatily už tak značně kruté způsoby jednání s civilním obyvatelstvem.

Vpád do střední Evropy sice Švédové zdůvodňovali ochranou protestantů před katolíky, ale ve skutečnosti hlavním záměrem těchto tažení bylo loupení. Společně s vojskem přijížděly prázdné vozy, na které podle pokynů důstojníků byly nakládány drahé kovy, umělecké předměty, knihy a další cennosti. Vše bylo hned odváženo do Švédska.

Třicetiletá válka byla 24. října 1648 v Münsteru u Osnabrücku ukončena Vestválským mírem. Sporná území si válčící strany rozdělily. Českých zemí se dohody netýkaly, české země nadále zůstaly součástí Říše římské národa německého, ovládané Habsburky.

Elektrické lokomotivy odcházejí z nejstarší elektrifikované železnice.

Nejstarší českou, a také nejstarší na území bývalého Rakouska-Uherska, elektrickou železnici mezi Táborem a Bechyní postavil v roce 1903 jeden z elektrotechnických závodů Františka Křižíka.

"Bechyňka" se proplétá mezi táborskými domy a ulicemi.

Vzhledem k tomu, že na trati nemohlo být více elektrických lokomotiv najednou, jezdily zde kombinované vlaky, osobní a nákladní vozy v jedné soupravě. Cestující už byli zvyklí, že ve stanicích se „šíbuje“, odstavují a připřahají nákladní vagóny. Originální červené Křižíkovy elektrické lokomotivy a vagóny zde sloužily sedm desetiletí. Potom je vystřídaly jiné lokomotivy a modernější vagóny. Ale ani to už od letošního prosince nebude úplně pravda.

Současné soupravy na "Bechyňce"

Na nejstarší elektrifikovanou trať v Čechách vyrazí od prosince dieselová žlutá Regionova. Příznivci elektrických vlaků se teď budou muset spokojit s tím, že elinka se dvěma vagóny vyjede pouze ráno a odpoledne, kdy jezdí nejvíce cestujících.

Žluté vozy Regionovy s dieselovými motory.

Dříve domovské právo, dnes lágr pro bezdomovce?

V roce 1945 byla, podle Košického vládního programu, obecní zastupitelstva nahrazena národními výbory, čímž měly být zrušeny samosprávné obce, v kasárenském systému všechno mělo podléhat centrálnímu řízení z Prahy. Místní národní výbor byl řízen ONV, nad ním byl KNV, atd.

V letech 1945 až 1948 městské a místní národní výbory ještě hodně připomínaly samostatné obce, tak jak fungovaly během německé okupace. Pouze místo protektorátních a německých orgánů dohlížely české orgány okresní a vyšší. Bydlení v obcích se však nadále rozlišovalo podle domovského práva, které oficiálně zaniklo až podle zákona č. 174/1948 Sb. ze dne 30.června 1948 platného od 1.ledna 1949. Zrušení domovského práva si, mimo už uvedenou centralizaci, vyžádaly více či méně násilné přesuny obyvatelstva (osidlování pohraničí, budovatelské akce, vyhánění Romů ze Slovenska do Čech aj.). Domovské bylo tak zažité, že ještě řadu let po jeho zrušení některé místní národní výbory u obyvatel obce uváděly domovskou příslušnost, i když už neměla žádný význam.

Právo na příslušnost osoby k určité obci začalo být prvně uplatňováno podle konskripčního patentu z roku 1804. Ten byl vydán především ke zpřesnění vojenských konskripcí. Nabýt domovskou příslušnost bylo podle konskripčního patentu možné vedle usazení i desetiletým pobytem v obci.

Zrušení poddanství patentem ze dne 7. září 1848 vedlo k zrušení příslušnosti obcí a jejích obyvatel k vrchnosti. Poté bylo třeba nově vymezit podmínky pro stanovení domovské příslušnosti obyvatelstva. Způsoby získání domovského práva uvádělo prozatímní obecní zřízení ze dne 17. března 1849. Domovská příslušnost se nabývala jednak narozením (manželské dítě nabývalo příslušnost rodičů, nemanželské příslušnost matky), dále provdáním se (manželka nabývala příslušnost svého manžela) a přijetím do obecního svazku (buď výslovně usnesením obecního zastupitelstva, nebo mlčky, pokud obec trpěla, aby občan, i když neměl platný domovský list, se zde nepřetržitě po dobu 4 let zdržoval). Domovskou příslušnost bylo možné získat v dané obci také přikázáním, a to v případě státních zaměstnanců, důstojníků, duchovních či veřejných učitelů.

Na jedné straně bylo domovské právo závazkem obce vůči svému občanu, na straně druhé bylo nástrojem jak se zbavit různých přivandrovalců a osob v obci nechtěných – obec domovské právo neudělila a poslala člověka tzv. postrkem do jeho domovské obce a na její náklady. Domovské právo osvědčoval tzv. domovský list a evidence se vedla v matrikách domovských příslušníků.

Domovská příslušnost občana k určité obci se prokazovala domovským listem, který byl považován za neplatný, pokud nebyl vyplněn v souladu s platnými právními předpisy. Podle nařízení min. vnitřních záležitostí ze dne 23. dubna 1850 č. 8143 bylo možné domovský list užít také jako cestovní doklad při cestách po území korunních zemí. Domovské právo představovalo právo nerušeného pobytu v obci a nárok na chudinské zaopatření. Domovské právo mohl využívat pouze rakouský státní příslušník a domovskou příslušnost mohl mít pouze k jedné obci. V případě, že osoba ztratila rakouské státní občanství, zároveň ztratila i domovské právo.

O získání domovského práva rozhodovala výlučně obec, a to v rámci výkonu samostatné působnosti. Proti jejímu rozhodnutí však nebylo možné se odvolat. Právní předpisy dělily občany z hlediska domovské příslušnosti na dvě skupiny. Vedle obecních příslušníků (Gemeidemitglieder), kteří nemohli být z domovské obce vyhoštěni a měli nárok na chudinské a vdovské zaopatření, žili v obci tzv. přespolní (Auswärgige), kteří se nemohli účastnit politického života obce, což především znamenalo, že neměli volební právo do obecních orgánů.

Za bezdomovce byly pokládány osoby, jejichž domovské právo nebylo prokazatelné. Tyto osoby byly přikázány obci, kde se zdržovaly. Zde s nimi muselo být nakládáno jako s osobami domovsky příslušnými po tu dobu, dokud nebylo jejich domovské právo zjištěno nebo dokud nezískaly domovské právo jinde. Obec byla povinna zajistit chudinskou péči nejen osobám domovsky příslušným, ale i osobám bez domovské příslušnosti, které na území obce onemocněly, a to po dobu nezbytného ošetřování.

S domovským právem se dalo – stejně jako s každým jiným právem – nakládat různě. Otázka jeho obnovení byla vyslovena hned po roce 1989, pro tehdejší rychlokvašenou politickou elitu to byla „španělská vesnice“, a tak o ní odmítla diskutovat.

Čas však ukázal, že by domovské právo mohla i v současnosti být užitečná věc. Zmodernizovaný institut domovského práva by určitě významně přispěl k omezení bezdomovectví, obce by se o své příslušníky postaraly lépe než vládní úřady. Nemuseli by představitelé státu uvažovat o koncentrácích pro ty chudé lidi, kteří vidí možnost života jen v Praze a velkých městech.

Cesty na hřbitovy.

Dnes byl v sousedních státech klid, nepracovalo se tam. Nevycházejí tam noviny, byly zavřené obchody. Nezvyklý klid byl na tamních webových portálech i na diskusních fórech. Lidé tam uctívají Svátek všech svatých, svátek spojený s nadějí, jež spočívá ve víře, že život se nekončí smrtí. Na dnešní svátek zítra navazuje Památka zesnulých, nazývaný Dušičky. Ve většině zemí mají tedy v těchto dnech lidí pracovní volno, aby se mohli jednak zúčastnit bohoslužeb, jednak navštívit hřbitovy, dát květiny na hroby svých blízkých zemřelých, rozsvítit svíčky.

Českoslovenští komunisté v padesátých letech tyto křesťanské svátky zrušili, nahradili je pompézními oslavami bolševické Velké říjnové revoluce. Lidé však nadále na začátku listopadu chodili s květinami a svíčkami na hřbitovy, brali si dovolenou, a tak jim byl k návštěvám hřbitovů nabídnut 28. říjen, který však neměl připomínat vznik Československa v roce 1918 ani Památku zesnulých, ale oslavovat znárodnění v roce 1945 a vznik federace v roce 1968. Následovaly přesuny víkendů a jejich spojení s tímto, ale i dalšími, svátkem. Ani listopadový převrat roku 1989 neznamenal v České republice automaticky návrat k prvorepublikovým tradicím, k nimž patřily i církevní svátky, které jsou dodržovány ve většině kulturních států. Slovensko tyto svátky obnovilo v roce 1994. Do dnešních dnů tedy čeští zákonodárci ctí materialistické dílo komunistického režimu.

Lidé sice nadále navštěvují hřbitovy, kupují květiny, ale v podstatě už ani nevědí, proč to dělají. Je to zvláštní, když materialisticky vychované generace oslavují víru v duši zemřelých. A obchod z toho těží nekřesťanskými cenami dušičkových výrobků. (M. Veselý, 1.11.2010)
















Tohle byl před sto lety hřbitov, dnes jsou zde pochováváni psi.


Kdo dneska ví, že součástí hřbitovů bývaly dětské hřbitovy. Dětí umíralo někdy více než dospělých. Zde se pochovávalo v první polovině 20. století.


Dětský hrob, jeden z mála dosud udržovaných.


Parafínová finta současného obchodu, jak víc vydělat bez zdražení. Plný kelímek nemusí být plný, stačí zvýšit dno až o 1 cm. Lidé svíčky budou kupovat pořád.