Klep, klep, klep…Ruční naklepávání kosy vyžaduje dobrý zrak, případně dobré brýle, cit v ruce, aby všechny údery byly stejné, a především trpělivost a zkušenost. To jsou asi základní předpoklady k vytvoření žiletkového ostří. Byly sice vynalezeny různé naklepávače a ostřiče, ale klasickou naklepávací babku, kladívko a brousek těžko asi něco nahradí, protože klasická kosa se se stává historií.
Včera, při naklepávání, jsem si uvědomil, že vlastně jsem v obci jedním z posledních lidí, ne-li úplně poslední, kteří se touto činností ještě zabývají. A sečením ruční kosou vůbec, i když pod výrazem kosa si někteří mladší lidé představují úplně něco jiného než to, co naši předkové používali po staletí. Už i ti nejzarytější odpůrci mechanizace si pořídili motorové sekačky a motorové kosy. Přijde pátek odpoledne, sobota a neděle - a zpěv ptactva zaniká v rachotu motorů. Jedna sekačka skončí, druhá začne. Nekonečná štafeta. U chalupářů a lidí celodenně zaměstnaných se to dá pochopit. Jindy nemají čas. Proč ale právě o víkendu musí vytáhnout rozeřvané sekačky i ti, kteří jsou v týdnu doma, je mi záhadou.
Před takovými čtyřiceti lety nebylo o motorových kosách ani zdání, zato zdatných sekáčů, a sekáček, bylo dost. Na konci května a v červnu bylo sečení trávy a sušení sena i v hospodě hlavním tématem. V té době i cestáři ještě vysekávali silniční příkopy ručně, trávu si usušili, a k uživení kravky a kozy nepotřebovali žádnou louku nebo pole. Těžkých kovů v trávě se nebáli. "Hygiena nebyla," jak říkával Werichův vodník Čochtan.
Bylo mi asi dvanáct let, možná méně, když jsem začal zápasit s kosou. Vyslechl jsem od starých sekáčů mnoho rad. Byla to věda. Jeden radil tak, druhý onak. Jednou kosa měla být nasazená hodně „pod ránu“, podruhé málo nebo vůbec, jeden chválil rakouské kosy, jiný jugoslávské, další vyzdvihl ruské atd. S hrdostí vzpomínali na doby před rokem 1945, když jako námezdní dělníci sekali velké plochy luk na velkostatku. Když v řadě nastoupilo dvacet třicet sekáčů, tak za den prý padlo i několik hektarů. Servis zajišťoval na konci louky kovář. „To byl jiný pořádek než dneska,“ tvrdili.
Sečení kosou mě sice moc neunavuje, ale že bych to vydržel celý den na panské louce, to si nejsem jistý. Se strunovou motorovou kosou to není takový problém - moderní sekáče je vidět osm hodin na obecních plochách. Kvalita takové práce je sice pod psa, ale účel to splní. Potrhaná tráva se stejně nesuší, jde na skládku. Ale to je jiná kapitola. Budu se asi muset přizpůsobit a tělesnou energii nasměrovat jinam. Ruční práce je na venkově stále nejlevnější, ovšem pokrok je pokrok: „Kdo chvíli stál, už stojí opodál…“ (M.Veselý, 25.5.2010)
Včera, při naklepávání, jsem si uvědomil, že vlastně jsem v obci jedním z posledních lidí, ne-li úplně poslední, kteří se touto činností ještě zabývají. A sečením ruční kosou vůbec, i když pod výrazem kosa si někteří mladší lidé představují úplně něco jiného než to, co naši předkové používali po staletí. Už i ti nejzarytější odpůrci mechanizace si pořídili motorové sekačky a motorové kosy. Přijde pátek odpoledne, sobota a neděle - a zpěv ptactva zaniká v rachotu motorů. Jedna sekačka skončí, druhá začne. Nekonečná štafeta. U chalupářů a lidí celodenně zaměstnaných se to dá pochopit. Jindy nemají čas. Proč ale právě o víkendu musí vytáhnout rozeřvané sekačky i ti, kteří jsou v týdnu doma, je mi záhadou.
Před takovými čtyřiceti lety nebylo o motorových kosách ani zdání, zato zdatných sekáčů, a sekáček, bylo dost. Na konci května a v červnu bylo sečení trávy a sušení sena i v hospodě hlavním tématem. V té době i cestáři ještě vysekávali silniční příkopy ručně, trávu si usušili, a k uživení kravky a kozy nepotřebovali žádnou louku nebo pole. Těžkých kovů v trávě se nebáli. "Hygiena nebyla," jak říkával Werichův vodník Čochtan.
Bylo mi asi dvanáct let, možná méně, když jsem začal zápasit s kosou. Vyslechl jsem od starých sekáčů mnoho rad. Byla to věda. Jeden radil tak, druhý onak. Jednou kosa měla být nasazená hodně „pod ránu“, podruhé málo nebo vůbec, jeden chválil rakouské kosy, jiný jugoslávské, další vyzdvihl ruské atd. S hrdostí vzpomínali na doby před rokem 1945, když jako námezdní dělníci sekali velké plochy luk na velkostatku. Když v řadě nastoupilo dvacet třicet sekáčů, tak za den prý padlo i několik hektarů. Servis zajišťoval na konci louky kovář. „To byl jiný pořádek než dneska,“ tvrdili.
Sečení kosou mě sice moc neunavuje, ale že bych to vydržel celý den na panské louce, to si nejsem jistý. Se strunovou motorovou kosou to není takový problém - moderní sekáče je vidět osm hodin na obecních plochách. Kvalita takové práce je sice pod psa, ale účel to splní. Potrhaná tráva se stejně nesuší, jde na skládku. Ale to je jiná kapitola. Budu se asi muset přizpůsobit a tělesnou energii nasměrovat jinam. Ruční práce je na venkově stále nejlevnější, ovšem pokrok je pokrok: „Kdo chvíli stál, už stojí opodál…“ (M.Veselý, 25.5.2010)
Žádné komentáře:
Okomentovat