V minulých dnech se na Slovensku objevila zpráva, že potravinářský obchod nebude prodávat krájený chléb, pouze celé bochníky. Vyvolalo to zděšení u osamělých důchodkyň i u dam důsledně hlídajících tělesnou váhu.
Kdysi jsem si myslel, že plýtvání je jenom vizitka socializmu, že naopak tržní hospodářství je hospodářstvím, ve kterém se dá koupit vše podle potřeby, od nejmenšího množství po největší. Bohužel ani po pádu plánovaného hospodářství se pro zákazníka mnoho nezměnilo, i když důvody jsou trochu jiné. Dříve to byly nesmyslné předpisy a pohodlnost prodavačů, dnes je to honba za co největším odbytem a ziskem. Co zákazník s přebytkem udělá, nezajímalo obchod dříve, ani nyní.
Bylo to někdy na začátku osmdesátých let, kdy jsem měl za úkol sehnat 2 pojistky k velkému elektromotoru. Ve venkovských maloobchodních prodejnách Elektry ani v pražských obchodních domech nic takového nevedli. Ve velkoobchodu sice věděli, o co se jedná, ale momentálně pojistky nikde neměli. "Zeptejte se za týden, za čtrnáct dní, za měsíc!" Po čase jsem měl štěstí a v jedné velkoobchodní prodejně na pojistky narazil. Nastaly další problémy. Dvě pojistky nebylo možné prodat, pouze 100 kusů a platba na účet, přes banku. Znamenalo to místo stokoruny za dvě pojistky zaplatit pět tisíc. A to byly za socializmu velké peníze. Váhal jsem. Účtárna podniku s tisíci zaměstnanci by to určitě zaplatila bez mrknutí oka, ale mně se to jevilo jako hrozné plýtvání. Pět tisíc jsem podniku ušetřil zásluhou dalšího nákupčího, stojícího vedle. Poradil mi, abych zašel do jednoho skladu JZD, kde za krabičku cigaret dvě pojistky dostanu.
Dnes se odvážejí do šrotu auta, která by bez problémů jezdila ještě mnoho let, automobilový průmysl však potřebuje prodávat nové vozy. Přitom pro něj není problém poradit politikům, jaké technické a ekologické předpisy mají schválit. Podobné je to u dalších výrobků. Auta se jakžtakž ještě opravují, ale opravy domácích spotřebičů se nevyplácejí. Jen za předání televizoru do opravny zákazník zaplatí 300 až 500 Kč. Výhodnější je koupit nový výrobek. Tak jak si to přejí výrobci i obchod. Zákazník-občan je otrokem obchodu, bezohledně je vydírán trhem, a nejen při nákupu zboží, ale i při jeho likvidaci a při likvidaci zbytečných drahých obalů. Je to nekonečný kolotoč plýtvání materiálem, energií, prací a penězi. Co by tomu asi řekla Babička Boženy Němcové, která se kdysi Barunce o pírku za plotem zmínila? (M.Veselý, 11.5.2010)
Kdysi jsem si myslel, že plýtvání je jenom vizitka socializmu, že naopak tržní hospodářství je hospodářstvím, ve kterém se dá koupit vše podle potřeby, od nejmenšího množství po největší. Bohužel ani po pádu plánovaného hospodářství se pro zákazníka mnoho nezměnilo, i když důvody jsou trochu jiné. Dříve to byly nesmyslné předpisy a pohodlnost prodavačů, dnes je to honba za co největším odbytem a ziskem. Co zákazník s přebytkem udělá, nezajímalo obchod dříve, ani nyní.
Bylo to někdy na začátku osmdesátých let, kdy jsem měl za úkol sehnat 2 pojistky k velkému elektromotoru. Ve venkovských maloobchodních prodejnách Elektry ani v pražských obchodních domech nic takového nevedli. Ve velkoobchodu sice věděli, o co se jedná, ale momentálně pojistky nikde neměli. "Zeptejte se za týden, za čtrnáct dní, za měsíc!" Po čase jsem měl štěstí a v jedné velkoobchodní prodejně na pojistky narazil. Nastaly další problémy. Dvě pojistky nebylo možné prodat, pouze 100 kusů a platba na účet, přes banku. Znamenalo to místo stokoruny za dvě pojistky zaplatit pět tisíc. A to byly za socializmu velké peníze. Váhal jsem. Účtárna podniku s tisíci zaměstnanci by to určitě zaplatila bez mrknutí oka, ale mně se to jevilo jako hrozné plýtvání. Pět tisíc jsem podniku ušetřil zásluhou dalšího nákupčího, stojícího vedle. Poradil mi, abych zašel do jednoho skladu JZD, kde za krabičku cigaret dvě pojistky dostanu.
Dnes se odvážejí do šrotu auta, která by bez problémů jezdila ještě mnoho let, automobilový průmysl však potřebuje prodávat nové vozy. Přitom pro něj není problém poradit politikům, jaké technické a ekologické předpisy mají schválit. Podobné je to u dalších výrobků. Auta se jakžtakž ještě opravují, ale opravy domácích spotřebičů se nevyplácejí. Jen za předání televizoru do opravny zákazník zaplatí 300 až 500 Kč. Výhodnější je koupit nový výrobek. Tak jak si to přejí výrobci i obchod. Zákazník-občan je otrokem obchodu, bezohledně je vydírán trhem, a nejen při nákupu zboží, ale i při jeho likvidaci a při likvidaci zbytečných drahých obalů. Je to nekonečný kolotoč plýtvání materiálem, energií, prací a penězi. Co by tomu asi řekla Babička Boženy Němcové, která se kdysi Barunce o pírku za plotem zmínila? (M.Veselý, 11.5.2010)
Žádné komentáře:
Okomentovat