13.prosince 1981 dopoledne jsem se doma zotavoval po operaci a prostřednictvím starého gramorádia bloudil éterem. Náhle mě upoutal polsky pronášený projev. To nebyl hlas běžného hlasatele ani reportáž, to byl hlas velitele, který varoval, nařizoval a zakazoval. Něco se dělo!
Přestože Polsko je sousedem českých zemí a polština je po slovenštině nejsrozumitelnějším jazykem, Češi Polákům příliš nerozumí - ani rozumět nechtějí. Není to zřejmě způsobeno jen odlišnou historii, ale především vztahem k náboženství; na jedné straně hrubý ateizmus, na druhé upřednostňovaná křesťanská víra a morálka. Víru v Boha si Poláci vzít nikdy nenechali. Kvůli náboženství si ani čeští komunisté s komunisty polskými nikdy moc nerozuměli. Zatímco v Čechách lidé perzekuci církví brali lhostejně, pokud ji nepodporovali, v Polsku za sebemenší útok na církev následovali bouře, stávky, protesty.
Po naladění zpravodajské západoněmecké stanice se mi začalo vyjasňovat. Byl to hlas generála Jaruseskeho, který v Polsku vyhlašoval výjimečný stav. Moc v zemi 13. prosince 1981 převzala vojenská rada, byli zatčeni představitelé odborové organizace Solidarita a představitelé státu. Byli uzavřeny polské hranice a přerušeno veškeré spojení se světem. Byly zakázané všechny odborové organizace, armáda převzala řízení všech významných podniků, převzala dohled nad telekomunikacemi, dopravou, tiskem, rozhlasem, televizí. Zatčeno bylo 50 až 70 tisíc osob. Aby polské utrpení bylo dokonalejší, přišla krutá zima s velkým množstvím sněhu a silnými mrazy. V zemi byl naprostý nedostatek potravin, který podpořil ještě americký prezident Reagan, když do Polska jako země, která potlačuje lidská práva, dovoz potravin zakázal.
Poláci ovšem nejsou Češi, kteří po roce 1968 zalezli do chat a chalup, uznávali Husáka a děkovali Brežněvovi za internacionální pomoc. Už 16. prosince vypukly v Polsku první stávky a protestní demostrace. Při střetech s vojskem a policií v Katovicích zahynulo 7 lidí, v Gdaňsku bylo při demonstraci zraněno 340 dělníků a 320 milicionářů.
Přestože polští komunisté zemi nezestátnili tak dokonale jako komunisté čeští, polští dělníci, i když byli stříleni, biti a zavíráni, byli už od 50. let stále nespokojeni a stávkovali a stávkovali. Silný impuls k tomu, aby se Poláci stali vůdčí silou v boji proti komunizmu přišel 13. října 1978, když byl Karol Wojtyla zvolen papežem. Tehdy Poláci začali zvedat hlavy všeobecně, protože věděli, že křesťanský svět bude morálně stát při nich. Po desetidenní stávce byla 30. srpna 1980 povolena odborová organizace "Solidarita," vedená Lechem Walesou. Stejnou organizaci chtěli i polští zemědělci, jejichž shromáždění v Bydhoští rozehnala policie. Od 1. dubna 1981 byly v Polsku zavedeny potravinové lístky, v blízkosti polských hranic vytrvale manévrovala vojska Varšavské smlouvy. Svět očekával sovětskou invazi do Polska jako v roce 1968 do Československa. Československá media si brala na mušku hlavně Solidaritu, o které se psalo a hovořilo pouze jako o "Walesově kontrarevoluční organizaci." Československo s předstihem vědělo o vyhlášení stanného práva a už 7. prosince 1981 hranice do Polska uzavřelo.
Stanné právo Jaruselski údajně vyhlásil, aby předešel vpádu sovětských vojsk, což by se bez bojů jistě neobešlo. Obyvatelstvo se sice polské armádě podřídilo, ale odbory, které pracovaly v ilegalitě, organizovaly jednu protestní akci za druhou. V roce 1988 opět vypukla vlna stávek naplno, požadavkem bylo obnovení Solidarity. Na jaře v roce 1989 se podařilo prosadit svobodné volby, ve kterých polští komunisté neuspěli. To byl důležitý signál pro celou východní Evropu, aby Poláky následovala. (M.Veselý, 13.4.2010)
Přestože Polsko je sousedem českých zemí a polština je po slovenštině nejsrozumitelnějším jazykem, Češi Polákům příliš nerozumí - ani rozumět nechtějí. Není to zřejmě způsobeno jen odlišnou historii, ale především vztahem k náboženství; na jedné straně hrubý ateizmus, na druhé upřednostňovaná křesťanská víra a morálka. Víru v Boha si Poláci vzít nikdy nenechali. Kvůli náboženství si ani čeští komunisté s komunisty polskými nikdy moc nerozuměli. Zatímco v Čechách lidé perzekuci církví brali lhostejně, pokud ji nepodporovali, v Polsku za sebemenší útok na církev následovali bouře, stávky, protesty.
Po naladění zpravodajské západoněmecké stanice se mi začalo vyjasňovat. Byl to hlas generála Jaruseskeho, který v Polsku vyhlašoval výjimečný stav. Moc v zemi 13. prosince 1981 převzala vojenská rada, byli zatčeni představitelé odborové organizace Solidarita a představitelé státu. Byli uzavřeny polské hranice a přerušeno veškeré spojení se světem. Byly zakázané všechny odborové organizace, armáda převzala řízení všech významných podniků, převzala dohled nad telekomunikacemi, dopravou, tiskem, rozhlasem, televizí. Zatčeno bylo 50 až 70 tisíc osob. Aby polské utrpení bylo dokonalejší, přišla krutá zima s velkým množstvím sněhu a silnými mrazy. V zemi byl naprostý nedostatek potravin, který podpořil ještě americký prezident Reagan, když do Polska jako země, která potlačuje lidská práva, dovoz potravin zakázal.
Poláci ovšem nejsou Češi, kteří po roce 1968 zalezli do chat a chalup, uznávali Husáka a děkovali Brežněvovi za internacionální pomoc. Už 16. prosince vypukly v Polsku první stávky a protestní demostrace. Při střetech s vojskem a policií v Katovicích zahynulo 7 lidí, v Gdaňsku bylo při demonstraci zraněno 340 dělníků a 320 milicionářů.
Přestože polští komunisté zemi nezestátnili tak dokonale jako komunisté čeští, polští dělníci, i když byli stříleni, biti a zavíráni, byli už od 50. let stále nespokojeni a stávkovali a stávkovali. Silný impuls k tomu, aby se Poláci stali vůdčí silou v boji proti komunizmu přišel 13. října 1978, když byl Karol Wojtyla zvolen papežem. Tehdy Poláci začali zvedat hlavy všeobecně, protože věděli, že křesťanský svět bude morálně stát při nich. Po desetidenní stávce byla 30. srpna 1980 povolena odborová organizace "Solidarita," vedená Lechem Walesou. Stejnou organizaci chtěli i polští zemědělci, jejichž shromáždění v Bydhoští rozehnala policie. Od 1. dubna 1981 byly v Polsku zavedeny potravinové lístky, v blízkosti polských hranic vytrvale manévrovala vojska Varšavské smlouvy. Svět očekával sovětskou invazi do Polska jako v roce 1968 do Československa. Československá media si brala na mušku hlavně Solidaritu, o které se psalo a hovořilo pouze jako o "Walesově kontrarevoluční organizaci." Československo s předstihem vědělo o vyhlášení stanného práva a už 7. prosince 1981 hranice do Polska uzavřelo.
Stanné právo Jaruselski údajně vyhlásil, aby předešel vpádu sovětských vojsk, což by se bez bojů jistě neobešlo. Obyvatelstvo se sice polské armádě podřídilo, ale odbory, které pracovaly v ilegalitě, organizovaly jednu protestní akci za druhou. V roce 1988 opět vypukla vlna stávek naplno, požadavkem bylo obnovení Solidarity. Na jaře v roce 1989 se podařilo prosadit svobodné volby, ve kterých polští komunisté neuspěli. To byl důležitý signál pro celou východní Evropu, aby Poláky následovala. (M.Veselý, 13.4.2010)
Žádné komentáře:
Okomentovat