Záhadné zmenšování zlatého pokladu republiky.

Před rozdělením Československa v roce 1993 bylo v sejfech Státní banky 102 tun zlata. Z toho Česká republika dostala 63,289 tun zlata a Slovensko 39,137 tun. V současnosti má ČR jen 13,7 tuny zlata. V 90. letech zmizelo tedy skoro 50 tun zlata (79 procent), aniž veřejnost o tom byla informována.

Zlatý poklad republiky má svou hodně dramatickou historii. Vznikl po roce 1918 z veřejných sbírek občanů. Určité množství zlata přivezli legionáři ze Sibiře, což byl vklad do nově založené Legiobanky. Před Mnichovskou dohodou měl československý stát 90 tun zlata. Mimo toho určité zásoby zlata měly zbrojovky v Plzni (Škoda) a Brně. Po záboru pohraničí pak 14 tun zlata zůstalo na území Sudet, dalších 6 tun po okupaci českých zemí odvezli z Prahy nacisti. 15 tun zlata, včetně židovského, použili Němci na na nákup strategických surovin.

Zarážející je fakt, že po válce Velká Britanie dala Československu účet na 26 tun zlata jako kompenzaci za vyzbrojení československých letců a vojáků, kteří bojovali a umírali za Velkou Britanii. Záležitost vyřizoval až normalizační ministr zahraničí Bohuslav Chňoupek.

"Vemi pečlivě jsem prostudoval podklady vojenského úvěru. A je mi z toho nanic. Až se mi zvedá žaludek," řekl jeden z československých vyjednavačů, "vždyť mi máme platit i za šňůry do bagančat, za spodky, za šle, které nosili naši vojáci, když bojovali za ně, Angličany. Ale co je na tom strašné a co nemohu přenést přes srdce, že jsou mrtví. Tam je započítána i výstroj těch, co padli. A leží někde v Africe, u el-Alameinu, Tobruku, kde bojovali proti Romelovi nejen za nás, ale i za Anglii. A jsou tam započítané i ponožky našich letců, co bránili Londýn a bombardovali tam Německo a někde je tam sestřelili a zahynuli. A jsou tam zahrnuty i uniformy důstojníků, které přesunuli do Ruska a kteří tam bojovali se svobodovci a padli možná na Dukle, nebo u Mikuláše. Až mi z toho naskakuje husí kůže, když o tom hovořím, nehněvejte se na mne, ale nemohu. Ne že bych byl slabá povaha. Němci mne zajali v Povstání a do konce války mě drželi v zajateckém lágru a tam jsme si užili své, ale na tohle nemám silné nervy. Pochopte mne, pane ministře, a vyměňte mne. Sotva bych se udržel, kdyby mi předložili účty za košile, rukavice a svetry a musel bych říci – tak a teď jdeme účtovat za krev!“

Velká část československého zlatého pokladu byla až dlouho po válce nalezena v dolech v Rakousku. Do jednání o vrácení do Československa se svým typickým způsobem zapojil Vasil Biĺak, který nechtěl zlato domů přivést, ale chtěl kvůli jeho údajnému zadržování rozpoutat nenávistnou kampaň proti Západu. To se mu nepodařilo prosadit. Zlatý poklad se do Československa vrátil 20. února 1982. Byl převezen třemi speciálními letadly za všech možných bezpečnostních opatření a naprostého utajení, takže veřejnost nebyla informována.

Zatímco Slovensko na svůj podíl zlata nesáhlo, Česká republika se chová podle pořekadla "Lehko nabyl, lehko pozbyl."Výše uvedených 50 tun zlata zmizelo v devadesátých letech minulého století, kdy guvernérem Státní banky byl Josef Tošovský. Údajně bylo prodáno, převážně do Německa. Bylo to v době, kdy na světovém trhu začala cena zlata stoupat, přesto se ho bankovní rada i vláda s lehkým srdcem zbavily. (Zdroj: S.Motl: Kam zmizel zlatý poklad republiky)