Dnes je to měsíc, co se českobudějovická sportovní veřejnost naposledy rozloučila se sportovní legendou Antonínem Španingerem, bývalým hokejovým reprezentantem. Jeho nejlepší sportovní léta ovlivnila uměle vykonstruovaná kausa reprezentačního týmu v roce 1950, nazvaná "Modrý a spol." Do smrti Španinger si nebyl vědom žádného porušení zákona, ale nikdy se nedozvěděl, proč skutečně byl uvězněn. Poúnorový režim si potřeboval upevnit moc a neptal se na vinu, či nevinu.
Reprezentační tým, do jehož základu patřili hráči mistrovského českobudějovického týmu, byl v roce 1950 na ruzyňském letišti připraven k odletu do Londýna, obhajovat zlato na mistrovství světa. Náhle přišli funkcionáři s tím, že se nikam nepoletí, protože rozhlasoví reportéři nedostali vstupní víza. Byla to nepravdivá záminka. Ve skutečnosti se jednalo o rozdmychávání studené války, záměr zdiskreditovat pořadatelskou zemi mistrovství světa a především mezi českým a slovenským obyvatelstvem vyvolávat nenávist k Západu. Hráči byli rozzlobeni, tvrdá usilovná příprava přišla vniveč. Naskytla se příležitost oslavit narození syna českobudějovického obránce Jiřího Macelise. Vydali se do Zlaté hospůdky, které šéfoval Mojmír Ujčík, bratr hokejisty LTC Praha.
Zároveň s hokejisty do jmenované hospůdky zamířili dva "Bretschneiderové" od státní policiei, kteří po vyslechnutí mnoha nelichotivých poznámek na adresu komunistické vlády, hlavně na ministra Václava Kopeckého, se rozhodli představit a chtěli některé hráče zatknout. Nepochodili u "Zlaťáka" (českobudějovický brankář Zlatko Červený), jehož pěst neznámého pána odeslala do příslušných mezí. Za pár minut se objevilo policejní komando, které hokejisty pozatýkalo.
Španingerovi se podařilo utéct, ale nebylo mu to nic platné, jak vyprávěl: "Druhý den pro mě přijel modrý tatraplán. Věděl jsem, že jedeme do garnisonu, do vojenské věznice. Tam vojáci s automaty, otevřeli vrata, veliký dvůr a přes dvůr takový domeček. Tam mě předhodili tomu gestapákovi Perglovi, říkali jsme mu Suchá Lípa. Povídá: Drž hubu, tady se šeptá. A pink, už jsem ji měl. Musel jsem se svléknout, aby mě prohlédl, přitom mi sebral všechny peníze. Když jsem se oblékl, už jsem dostal druhou. Pak mě odvedl do prvního poschodí, otevřel dveře, nakopl mě a já se ocitl v cele s mřížemi."
Ve vymyšleném procesu byl Španinger odsouzen k dvanácti měsícům vězení. "Řekli mi, že jsem jako voják nechal urážet svého velitele, asi mysleli prezidenta Gottwalda. Šeptalo se, že nás zavřeli proto, aby Rusové neměli konkurenci. Náš manšaft byl tehdy nejsilnější na světě." V procesu s hokejisty nejvyšší trest (15 let) dostal brankář LTC ing. Bohumil Modrý, protože oficiálně požádal o povolení hrát "imperialistickou" kanadsko-americkou NHL. Modrý tehdy do Londýna necestoval a v uvedené hospodě nebyl, už dříve byl z reprezentace vyřazen.
Dodnes není jasné, jakou roli v procesu měl tehdejší kapitán reprezentačního týmu "Vova" Vladimír Zábrodský , který nebyl zatčen ani souzen. Klan Zábrodských měl ve čtyřicátých a padesátých letech velký vliv na sportovní dění v Praze. Vladimír Zábrodský (87) v roce 1965 emigroval a dodnes žije ve Švédsku.
Po propuštění z vězení byl Španinger poslán k jednotce PTP. Když mu vojenská služba skončila, vrátil se do Budějovic, které ho nejdříve přijaly nevlídně jako zločince-kriminálníka. Tak bylo veřejné mínění zmasírované. Vyjel na ligový led. Byl sportovním "obojživelníkem", odpoledne hrál druhou fotbalovou ligu, večer první hokejovou ligu. Několikrát ještě byl vybrán do reprezentace, jako jediný z potrestaných hráčů, ale hrát nesměl. Na vytoužené mistrovství světa se nikdy nedostal. Přednost měli tzv. úderníci z budovatelských klubů Spartaku Praha Sokolovo, Rudé hvězdy Brno, Vítkovických železáren či Chomutova. Byl vybrán na olympijský turnaj v Cortině, už měl ušitý oblek, ale opět přišel administrativní zákaz. Byl to zřejmě také důsledek toho, že odmítl spolupracovat se Státní bezpečností.
Brzy se opět stal oporou zadních řad českobudějovického Slavoje. Počátkem šedesátých let patřil "Tonda" Španinger k nejpopulárnějším hráčům. Byl proslulý přehledem a technickými kousky, při kterých lidé na tribunách šíleli. Sehrál 192 zápasů v první lize a vstřelil 45 gólů. Velké množství zápasů sehrál za Slavoj ve druhé lize a v nižších hokejových a fotbalových soutěžích, které hrál v Písku a Českém Krumlově. Se sportem žil prakticky až do smrti. Ještě před koncem roku 2009, v 83 letech, ho bylo možné spatřit na zápasech Monfieldu. (R.Fischer,12.2.2010)
Reprezentační tým, do jehož základu patřili hráči mistrovského českobudějovického týmu, byl v roce 1950 na ruzyňském letišti připraven k odletu do Londýna, obhajovat zlato na mistrovství světa. Náhle přišli funkcionáři s tím, že se nikam nepoletí, protože rozhlasoví reportéři nedostali vstupní víza. Byla to nepravdivá záminka. Ve skutečnosti se jednalo o rozdmychávání studené války, záměr zdiskreditovat pořadatelskou zemi mistrovství světa a především mezi českým a slovenským obyvatelstvem vyvolávat nenávist k Západu. Hráči byli rozzlobeni, tvrdá usilovná příprava přišla vniveč. Naskytla se příležitost oslavit narození syna českobudějovického obránce Jiřího Macelise. Vydali se do Zlaté hospůdky, které šéfoval Mojmír Ujčík, bratr hokejisty LTC Praha.
Zároveň s hokejisty do jmenované hospůdky zamířili dva "Bretschneiderové" od státní policiei, kteří po vyslechnutí mnoha nelichotivých poznámek na adresu komunistické vlády, hlavně na ministra Václava Kopeckého, se rozhodli představit a chtěli některé hráče zatknout. Nepochodili u "Zlaťáka" (českobudějovický brankář Zlatko Červený), jehož pěst neznámého pána odeslala do příslušných mezí. Za pár minut se objevilo policejní komando, které hokejisty pozatýkalo.
Španingerovi se podařilo utéct, ale nebylo mu to nic platné, jak vyprávěl: "Druhý den pro mě přijel modrý tatraplán. Věděl jsem, že jedeme do garnisonu, do vojenské věznice. Tam vojáci s automaty, otevřeli vrata, veliký dvůr a přes dvůr takový domeček. Tam mě předhodili tomu gestapákovi Perglovi, říkali jsme mu Suchá Lípa. Povídá: Drž hubu, tady se šeptá. A pink, už jsem ji měl. Musel jsem se svléknout, aby mě prohlédl, přitom mi sebral všechny peníze. Když jsem se oblékl, už jsem dostal druhou. Pak mě odvedl do prvního poschodí, otevřel dveře, nakopl mě a já se ocitl v cele s mřížemi."
Ve vymyšleném procesu byl Španinger odsouzen k dvanácti měsícům vězení. "Řekli mi, že jsem jako voják nechal urážet svého velitele, asi mysleli prezidenta Gottwalda. Šeptalo se, že nás zavřeli proto, aby Rusové neměli konkurenci. Náš manšaft byl tehdy nejsilnější na světě." V procesu s hokejisty nejvyšší trest (15 let) dostal brankář LTC ing. Bohumil Modrý, protože oficiálně požádal o povolení hrát "imperialistickou" kanadsko-americkou NHL. Modrý tehdy do Londýna necestoval a v uvedené hospodě nebyl, už dříve byl z reprezentace vyřazen.
Dodnes není jasné, jakou roli v procesu měl tehdejší kapitán reprezentačního týmu "Vova" Vladimír Zábrodský , který nebyl zatčen ani souzen. Klan Zábrodských měl ve čtyřicátých a padesátých letech velký vliv na sportovní dění v Praze. Vladimír Zábrodský (87) v roce 1965 emigroval a dodnes žije ve Švédsku.
Po propuštění z vězení byl Španinger poslán k jednotce PTP. Když mu vojenská služba skončila, vrátil se do Budějovic, které ho nejdříve přijaly nevlídně jako zločince-kriminálníka. Tak bylo veřejné mínění zmasírované. Vyjel na ligový led. Byl sportovním "obojživelníkem", odpoledne hrál druhou fotbalovou ligu, večer první hokejovou ligu. Několikrát ještě byl vybrán do reprezentace, jako jediný z potrestaných hráčů, ale hrát nesměl. Na vytoužené mistrovství světa se nikdy nedostal. Přednost měli tzv. úderníci z budovatelských klubů Spartaku Praha Sokolovo, Rudé hvězdy Brno, Vítkovických železáren či Chomutova. Byl vybrán na olympijský turnaj v Cortině, už měl ušitý oblek, ale opět přišel administrativní zákaz. Byl to zřejmě také důsledek toho, že odmítl spolupracovat se Státní bezpečností.
Brzy se opět stal oporou zadních řad českobudějovického Slavoje. Počátkem šedesátých let patřil "Tonda" Španinger k nejpopulárnějším hráčům. Byl proslulý přehledem a technickými kousky, při kterých lidé na tribunách šíleli. Sehrál 192 zápasů v první lize a vstřelil 45 gólů. Velké množství zápasů sehrál za Slavoj ve druhé lize a v nižších hokejových a fotbalových soutěžích, které hrál v Písku a Českém Krumlově. Se sportem žil prakticky až do smrti. Ještě před koncem roku 2009, v 83 letech, ho bylo možné spatřit na zápasech Monfieldu. (R.Fischer,12.2.2010)
Žádné komentáře:
Okomentovat