Při čtení zprávy, že policie vychytala opilého řidiče autobusu, který měl 0,5 promile alkoholu, musí se člověk zapochybovat o rozhledu autoru článku. Musí novináři doslovně citovat účelové policejní zprávy? Co to je opilost? Takové nepatrné množství se může objevit už po vypití třetinky desetistupňového piva nebo půllitru nealkoholického piva, ze kterého nemůže být opilé ani malé dítě.
V jiných článcích je uváděno, že ve většině zemí je řidičům 0.5 promile alkoholu povoleno. Francouzi se snad při vypití tak malého množství stydí za volant usednout. Svůj půllitr vína při obědě si nedokážou odříci.
Už je to dávno, ale byly doby, kdy alkohol byl polehčující okolností. Stačí vzpomenou na Haškovu povídku, jak šafář se správcem vhodili do rybníka četníka. Oba vypili stejně, ale šafář byl osvobozený, protože byl "ožralej jako prase," a pan správce potrestán, protože svědci potvrdili, že byl ve veselé náladě, takže věděl, co dělá.
V padesátých letech dvacátého století sice alkohol už nebyl polehčující okolností, ale jeho pití bylo nekontrolováno jen sporadicky. Existovala tenkrát poměrně rychlá vozidla, ale rozbití drahého vozu byla při nedostatku náhradních dílů tragedie. Silnice byly většinou prašné, kamenité, rozbité, takže se raději jezdilo hodně pomalu.
To platilo i pro autobusovou dopravu. Jezdíval u nás předválečný autobus, výrobek firmy Škoda. Byl červený a byl poruchový. Na nějakou minutu nebo půlhodinu zpoždění se ještě nehledělo. Spěch nebýval na místě. Když autobus jel, bylo dobře, když nejel, tak také. U rybníků a vodních pump, které byly na lince, řidiči pravidelně zastavovali a dolévali vodu do ohromného chladiče. Natáčel se velkou klikou, na kterou si řidič vylezl, pohoupal a pak houpnul. Benzinový motor většinou naskočil napoprvé.
Už od počátku autobusové dopravy, na počátku dvacátého století, bylo zvykem, že zastávky se zřizovaly u hostinců, které cestujícím sloužily jako čekárny i jako občerstvovací stanice. Spokojenost byla na všech stranách, u hostinských i u cestujících. Na občerstvení chodili i řidiči, kteří neodmítli něco tvrdšího jako pozornost od spokojených cestujících nebo štamgastů.
Býval u nás řidičem toho historického autobusu také nějaký pan Říha, o němž se později vyprávěly legendy, co toho během jízdy dokázal vypít a přitom nikdy neměl nehodu. Čím víc vypil, tím jel pomaleji. Asi tak 5 km za hodinu, a to už bývala závratná rychlost.
Jeho zvykem bývalo, že v neděli v poledne skončil na lince - a jel k hospodě. Když tam byla dobrá parta, tak se někdy zdržel tak dlouho, že ho museli večer na ubytovnu odnést. Autobus také někdo uklidil do garáže. Když tam parta nebyla, tak to Říha zařídil tak, aby byla. Jednoduše vjel autobusem do příkopu a začal shánět lidi, aby ho vytlačili. Příkopy hluboké nebyly, ale vybral si ten nejmenší, tak 20 cm. My, kluci, jsme mu samozřejmě pomáhali a obíhali vesnici. Když se sešlo patnáct až dvacet chlapů, autobus vytlačili, nasedli a výkon jeli oslavit, obyčejně k taneční zábavě do některé sousední vesnice.
V autobuse nebyly sedačky, jak je známe dnes, ale čalouněné lavice podél stěn, na kterých mohlo sedět asi 20 lidí. Zbytek musel stát jako v metru. Když bylo plno, byla k dispozici ještě střecha. Tam bývala "zahrádka," jak se říkávalo trubkové ohrádce, asi půl metru vysoké. Ta byla určena pro dopravu zavazadel, kufrů nebo jízdních kol. Tam hlavně sedávali učňové-svazáci v modrých košilích. Ti odvážnější za jízdy přes ves na střeše stáli. Nad předními okny ještě bývaly vlajky, československá a sovětská. Budovatelská padesátá léta vůbec nebyla šedá, smutná a upnutá zákony a bezpečnostními předpisy, jak jsou někdy prezentovaná.
(M.Veselý, 16.2.2010)
V jiných článcích je uváděno, že ve většině zemí je řidičům 0.5 promile alkoholu povoleno. Francouzi se snad při vypití tak malého množství stydí za volant usednout. Svůj půllitr vína při obědě si nedokážou odříci.
Už je to dávno, ale byly doby, kdy alkohol byl polehčující okolností. Stačí vzpomenou na Haškovu povídku, jak šafář se správcem vhodili do rybníka četníka. Oba vypili stejně, ale šafář byl osvobozený, protože byl "ožralej jako prase," a pan správce potrestán, protože svědci potvrdili, že byl ve veselé náladě, takže věděl, co dělá.
V padesátých letech dvacátého století sice alkohol už nebyl polehčující okolností, ale jeho pití bylo nekontrolováno jen sporadicky. Existovala tenkrát poměrně rychlá vozidla, ale rozbití drahého vozu byla při nedostatku náhradních dílů tragedie. Silnice byly většinou prašné, kamenité, rozbité, takže se raději jezdilo hodně pomalu.
To platilo i pro autobusovou dopravu. Jezdíval u nás předválečný autobus, výrobek firmy Škoda. Byl červený a byl poruchový. Na nějakou minutu nebo půlhodinu zpoždění se ještě nehledělo. Spěch nebýval na místě. Když autobus jel, bylo dobře, když nejel, tak také. U rybníků a vodních pump, které byly na lince, řidiči pravidelně zastavovali a dolévali vodu do ohromného chladiče. Natáčel se velkou klikou, na kterou si řidič vylezl, pohoupal a pak houpnul. Benzinový motor většinou naskočil napoprvé.
Už od počátku autobusové dopravy, na počátku dvacátého století, bylo zvykem, že zastávky se zřizovaly u hostinců, které cestujícím sloužily jako čekárny i jako občerstvovací stanice. Spokojenost byla na všech stranách, u hostinských i u cestujících. Na občerstvení chodili i řidiči, kteří neodmítli něco tvrdšího jako pozornost od spokojených cestujících nebo štamgastů.
Býval u nás řidičem toho historického autobusu také nějaký pan Říha, o němž se později vyprávěly legendy, co toho během jízdy dokázal vypít a přitom nikdy neměl nehodu. Čím víc vypil, tím jel pomaleji. Asi tak 5 km za hodinu, a to už bývala závratná rychlost.
Jeho zvykem bývalo, že v neděli v poledne skončil na lince - a jel k hospodě. Když tam byla dobrá parta, tak se někdy zdržel tak dlouho, že ho museli večer na ubytovnu odnést. Autobus také někdo uklidil do garáže. Když tam parta nebyla, tak to Říha zařídil tak, aby byla. Jednoduše vjel autobusem do příkopu a začal shánět lidi, aby ho vytlačili. Příkopy hluboké nebyly, ale vybral si ten nejmenší, tak 20 cm. My, kluci, jsme mu samozřejmě pomáhali a obíhali vesnici. Když se sešlo patnáct až dvacet chlapů, autobus vytlačili, nasedli a výkon jeli oslavit, obyčejně k taneční zábavě do některé sousední vesnice.
V autobuse nebyly sedačky, jak je známe dnes, ale čalouněné lavice podél stěn, na kterých mohlo sedět asi 20 lidí. Zbytek musel stát jako v metru. Když bylo plno, byla k dispozici ještě střecha. Tam bývala "zahrádka," jak se říkávalo trubkové ohrádce, asi půl metru vysoké. Ta byla určena pro dopravu zavazadel, kufrů nebo jízdních kol. Tam hlavně sedávali učňové-svazáci v modrých košilích. Ti odvážnější za jízdy přes ves na střeše stáli. Nad předními okny ještě bývaly vlajky, československá a sovětská. Budovatelská padesátá léta vůbec nebyla šedá, smutná a upnutá zákony a bezpečnostními předpisy, jak jsou někdy prezentovaná.
Žádné komentáře:
Okomentovat