Je to strašně daleko, o prožitcích lidí v Čechách 10. století nemáme žádné doklady. Nebylo by nic divného, kdyby události prvního tisíciletí na českém území byly napodobeniny událostí, jež se staly v různě vzdálených končinách Evropy, Asie a Afriky. Lidé vždy potřebovali nepřítele, a také mučedníky a Mesiáše.
Každá země a každá doba legendy zneužívá pro své účely. To byla na počátku 19. století dobrá voda na mlýny národních obrozenců. Kosmas, Hájek, Rukopisy. Palacký pak hledal a hledal doklady, napsal toho mnoho, tolik až mu to vyneslo titul Otec českého národa, avšak vše co se týká událostí 10. století pochází z vyprávění starých několik set let, či z dokumentů zahraničních a nepříliš důvěryhodných. V zahraničí se například uvádělo, že Praha v 10. století byla evropským centrem obchodu s otroky. A lidská paměť? Ani dnes se lidé nedokážou shodnout na průběhu událostí před 10 lety.
Nezbývá než věřil tomu, co se líbí většině. Může být vůbec něco univerzálního, naddobového, navíc evangelního? Nemáme ani důvod pohrdat legendami o světcích a životě svatých. To živé není ani lebka ani jiný ostatek. To živé je říše emocí, která nás všechny spojuje napříč věky a ve které můžeme vidět působení Ducha svatého. Ale proč zrovna Václav, proč ten či onen světec? Protože ten život je reálný, jen když je konkrétní. Protože nemůžeme chápat sebe ani své bližní bez kontextu jejich emocionálního života. Protože Duch svatý je reálný a konkrétní.
Co se zdá také zásadní, je to, že takto se vyhneme idealizaci, typicky účelové, politické, minulosti, aby nám zatemnila reálnou, konkrétní přítomnost. Naopak se můžeme v dějinách emocí zahlédnout ve své vlastní naléhavosti, v tom, že sami nežijeme v idyle, ale v reálných dějinách plných emocí, v obrovském emocionálním moři, v němž je s námi – zcela konkrétní – Duch svatý.
Žádné komentáře:
Okomentovat