Ministři kultury a zahraničí se v pekelném vedru 26. a 27. června 2026 naivně vydali do Strážnice na tradiční festival cimbálové hudby. Tento festival se i za vlády komunistů mohl chlubit největším množstvím opilců na hektar. Tradice se nemění ani v tržním hospodářství. Místní opilci už nepřevažují, protože nyní většina přijíždí z Brna a z Prahy. Cimbál prostě je pořád v těle tak jako kapky divoké turecké a maďarské krve. Ty společně s většími kapkami alkoholu způsobily vyhnání obou ministrů. Pro někoho statečnost, pro jiného ostuda.
Pamětníci rozhlasového vysílání na počátku 50. let si mohou připomenout dobu, kdy mohli z radia jako jediné interprety lidové hudby slyšet cimbálové muziky. Společně se sovětskými častuškami a českými budovatelskými písněmi představoval moravský a slovenský cimbál skoro veškerou hudební produkci Československého rozhlasu. Čím jiným se dala ze země vyhánět západní kultura?
Jakmile tenkrát u nás doma z rádia zazněly divoké housle a juchání šohajů a galánek, okamžitě se rádio vypínalo. Pokud se nečekalo na časové znamení. Ráno byl čas oznamován každých 5 minut. Byla to vlastně zvuková pobídka k odchodu do školy nebo do práce. Mezi časovými znameními vysílal rozhlas "skvosty" cimbálové muziky. Nezapomenutelná byla Jarmila Šuláková, když zpívala: "prv než vyjde, prv než vyjde, prv než vyjde slunéčko." Lidé tomu krátkému slovu dávali jiný význam. Když lidová hudba tak dechovka říkávali tehdy lidé dospělí. Byla v rádiu dechovka také, týdně jeden dva pochody v podání nějaké ústřední vojenské kapely.
Aby v Čechách lidé si také oblíbili juchání a vřískání cimbálových kapel, za normalizace Jan Slabák z dechovky udělal cimbál. Moravanka zakořenila v Čechách, napodobuje ji nejméně polovina kapel, takže vřískání trumpet a opilecké juchání vytlačilo kultivovanou dechovku Vacka, Valdaufa, Vejvody, Poncara a dalších.
Žádné komentáře:
Okomentovat