Svatý Jan, krátká noc

 „Na svatého Jána noc není žádná,“ praví lidová moudrost. A jiné přísloví připomíná: „Svatý Jan otvírá zimě zase dveře,“ neb od tohoto dne počíná Slunce opět slábnout, jeho dráha se láme, Slunce se od nás vzdaluje a dny se postupně zkracují. Sice nás ještě čeká slunečné léto, ale i o jeho osudu je už rozhodnuto a vše spěje ke konci, ke spánku, k zániku, k podzimu…

Ty okamžiky, kdy se střídají roční doby byly pro naše předky takovými klíčovými, uzlovými okamžiky celého roku – bývaly to doby svátků a oslav, kdy lidé děkovali za přízeň nebes, vzdávali poctu bohům a úctu svým předkům. Snažili se nějak odhadnout či vyčíst, co je v těch dalších časech čeká – nebo to dokonce nějak magicky ovlivnit.

Věřilo se, že kolem slunovratu jsou hranice mezi světy nejtenčí, nebo se dokonce otevírají – hranice mezi světem přirozeným a nadpřirozeným, světem viditelným a neviditelným. Je to čas tajemství, kouzel a čar, opředený spoustou pověstí, pohádek i mýtů, čas, kdy země se otvírá a vydává své poklady, otevírají se skály, staré kletby se lámou, byliny vydávají svou léčivou a čarovnou moc.

Povídalo se, že největší moc má devatero bylin, nasbíraných právě o svatojánské noci. Byliny se házely do ohně, vily se z nich věnce, vkládaly se pod polštář, míchaly se masti a vařily odvary. Dědily se moudré rady, které byliny jsou ty pravé: třezalka, mateřídouška, jitrocel, šípková růže, dobromysl, heřmánek, lípa, černý bez nebo řebříček či kontryhel? Kdo pak ví? Ale největší moc má určitě tajemný květ zlatého kapradí, které však bývá dáno spatřit jen málokomu!

Když pak za křesťanských časů se ustanovil svátek svatého Jana křtitele, ty pověsti, legendy a pohádky, spojované se slunovratem, začaly lidem splývat se svatým Janem.

A možná to nebyla jen náhoda, vždyť Jan Křtitel patří k velikým biblickým prorokům – on stojí na rozhraní dvou světů, on propojuje Starý a Nový zákon, on ohlašuje příchod Božího království, křtí ve vodě Jordánu zástupy kajícníků i samotného Ježíše a předpovídá, že On – Syn Boží – bude jednou lidi křtít Duchem svatým a ohněm. Ta symbolika přechodu, zlomu, smrti a vzkříšení, symbolika ohně a vody, se zdá být společná, jako jakýsi archetyp, vetkaný do samé struktury přírody a jejího řádu.