… avšak idea amatérismu neměla s antickými olympiádami nic společného. Staří Řekové by ve 20. století dozajista nechápali, proč na moderních olympijských hrách startovali jen amatérští sportovci (nebo podvodníci, kteří se za ně vydávali).
„Žádný muž nemá právo být amatérem v oblasti fyzického tréninku. Je hanbou pro muže zestárnout, aniž by poznal krásu a sílu, které je jeho tělo schopné.“ (výrok je připisovaný Sókratovi)
Po více než tisícovku let (776 př. n. l. – 393 n. l.) se každé čtyři roky vydávaly davy Řeků na mnohatýdenní cesty nehostinnými kraji do Olympie, aby se mohli stát očitými svědky zápolení nejlepších dobových sportovců a umělců. Těch pár prchavých okamžiků vrcholného vzrušení, úžasu nad vrcholnými výkony a naděje na vítězství jejich reprezentantů jim za jejich cestovní útrapy i výlohy poskytly více než štědrou satisfakci. Je však velmi obtížné si představit, že by se obtěžovali opustit hradby nesčetných městských starořeckých států, kdyby se olympijské hry konaly za podmínek jako moderní olympiády v prvních sto letech po jejich znovuzrození r. 1896. Kdyby jim někdo řekl, že moderní národy budou na nejprestižnější sportovní klání jako své reprezentanty vysílat – při vší úctě k jejich výkonům – druhořadé sportovce, tak se odvažuji jako fanoušek sportu i antické historie tvrdit, že by mu nebyli schopni uvěřit.
Nápovědou je to, proč největší český autor o antice Vojtěch Zamarovský nazval svou knihu o civilizačním triumfu starověké Hellady „Řecký zázrak“. Silné slovo, ale oprávněné, poněvadž žádná jiná starověká (a v podstatě žádná) civilizace nezaznamenal takový územní a kulturní rozmach, aniž by ho dosáhla jakožto dlouhodobě sjednocená říše podřízená jednomu mocenskému centru. Je to přesně naopak, v historii nenaleznete politicky a mocensky diverzifikovanější teritorium než antické Řecko. Základní entitou byl suverénní městský stát, jichž bylo (počítáme-li zámořské kolonie) několik desítek. Přes desítky politických kolotočů, spojení a rozpady spolků států i dlouhou řadu vzájemných konfliktů mezi lze jen s nevelkou dávkou nadsázky říci, že to byl téměř ti samí aktéři spojení momentálním zájmem, kteří dobyli Troju a perské monstrum a za další tři století později (146 př. n.l.) podlehli římské armádě. (Tím Řekové ztratili na 2 000 let svou svobodu a nezávislost, než si jí na Turecké říši dobyli zpět (přesně r. 1830).)
Je jedním z historických paradoxů, že baron Pierre de Coubertin, který olympijskému fenoménu vdechl nový život, za což mu patří věčný dík, měl o historických reáliích starořeckých olympiád zidealizovanou představu, historickým reáliím na hony vzdálenou. Nadto jako aristokrat, který – ač sám Francouz – vzhlížel k anglosaskému sportovnímu pojetí jako k fair-play zápolení elegantních gentlemanů. Sport tak chápal jako elitářskou zábavu pro privilegované a jeho komercionalizaci za osmý smrtelný hřích. Na druhou stranu je si je však nutné uvědomit, že kdyby sám byl plebejcem bez konexí na správných místech, tak by jeho snaha o obnovení olympijských her měla pramalé naděje na úspěch. Jediným duchovním pojítkem se starověkým Řeckem tak bylo baronovo přesvědčení o prospěšnosti tělesné aktivity pro harmonický rozvoj lidské osobnosti vyjádřené okřídleným krédem Citius, altius, fortius.
Coubertinův odkaz však byl, a v mnoha ohledech stále je, nicméně tak silný, že jím zidealizovaný obraz starořeckých olympiád dodnes přetrvává v povědomí široké veřejnosti, sportovní i nesportovní. K němu se odvolávají laciní kritici moderního sportu, kteří jeho dnešní podobu označují za zpronevěru jeho antických ideálů, avšak coubertinovské vidění antického olympismu se úplně minulo s realitou. Pokud pomineme religiózní aspekt a uměleckou složku, tak v antických dobách šlo přesně o totéž jako dnes – o vzrušující davovou podívanou, sportovní a fanouškovskou řevnivost, velkolepé výkony, slávu, prestiž a hmotné statky. Antičtí olympionici byli v dobových podmínkách profesionálové, když se těm nejlepším dostávalo všemožné podpory od jejich mateřských městských států, aby své olympioniky vyslaly v nejlepší možné formě. Jejich základna pro výběr nejlepších byl široká, jelikož v jejich školách (stejně jako později v anglosaských) se pěstovaly sporty v duchu onoho slavného principu kalokagathia, tedy ve zdravém těle zdravý duch.
Sportovci se neostýchali docílit vítězství pomocí nefér zákroků – obraz na jedné z vykopaných amfor znázorňuje zásah rozhodčího do pěstního souboje pro porušení pravidel, o přetahování špičkových sportovců již řeč šla. Podvody byly považovány za projev neúcty k nejvyššímu bohu Diovi, přesto byly tak časté, že to vedlo k zavedení finančních postihů. Olympijské heslo před 2 500 lety ve skutečnosti znělo „vítězství, nebo smrt“, takže poražení se domů vraceli s tím, že je čeká přinejlepším zapomnění, spíše však hanba a opovržení. Ti sportovci, kteří se domů vrátili ověnčeni vavříny olympijských vítězů, byli oslavováváni celou obcí jako hrdinové, byli zahrnuti všemožnými dary i poctami a těšili se řadě privilegií (mj. měli nárok na zhotovení sochy).
Vedle sportu měla tělesná udatnost obyvatel i význam pro vojenskou připravenost občanů při povolání do zbraně.) Suma sumárum, společenská prestiž sportu byla extrémně vysoká a přitahovala i elity.
Žádné komentáře:
Okomentovat