Ke konci 18. století se v celé západní a střední Evropě měnila lidská společnost. Směr vývoje vedle šlechty a církví určovali kapitalisté a inteligence.
Byla to právě rychlokvašená česká inteligence, která se snažila české země uvést do izolace. Důvodů, proč obyvatelstvo zaháněla na zapáchající cestu nacionalizmu bylo jistě více. Hlavní asi byl v reformách císaře Josefa II. Jediný oficiální (úřední jazyk), jímž byla němčina, se stal důvodem k vyvolávání všeobecné nespokojenosti se západní morálkou. Nezanedbatelná byla skutečnost, že byly zrušeny kláštery jako centra vzdělanosti po celé zemi roztroušená. Do světských škol pak měl obrozenecký nacionalizmus dveře otevřené.
Česká „vlastenecká inteligence“ jako tvůrce „národní kultury“ proti modernizačnímu pohybu státu postavila „národní zájem“ a nadřadila ho nad všechny civilizační, vědecké i mravní hodnoty své doby. Nebojovala za občanská práva, ale za slovanskou převahu nad monarchií.
Namísto zrovnoprávnění jazyků a zvýhodňování vícejazyčné kulturnosti elit nastoupilo stále silnější „vlastenecké“ a „lidové“ oddělování a stavění hranic. V úzké vrstvě národoveckých vzdělanců se pak cokoliv dalo prohlásit za národní vědu a národní kulturu.
Ve svatém zápalu „vlastenectví“ začalo houževnaté vymýšlení mýtů o husitství a Bílé hoře. Duše byla vymyšlenému „národu“ s vymyšlenými dějinami nadále už jen na obtíž. Netrvalo dlouho a vznikající primitivní „politika národního sebeurčení“ začala omezovat dialog jako prostředek dorozumění.
Zatímco prostí vojáci umírali na frontách 1. světové války a doma lidé hladověli, exulanti včetně profesora Masaryka vybírali "národní daň" od českých krajanů a objížděli drahé hotely a kasina a za pomoci lží a pomlouvačných kampaní rozbíjeli nejen monarchii, ale především Korunu českou, kterou chtěli mít jako slovanskou zemi s jedním pouze slovanským jazykem. Početní převaha českého jazyka se nakonec stala jedinou myslitelnou metodou uspořádání Československa. Tehdy už se rodila diskriminace národností, která měla za následek Mnichovskou dohodu a rozpad státu.
Na konci první světové války vznikly vůlí vítězů ve střední Evropě samostatné národní státy. Ten československý také díky slepé důvěřivosti ostatního světa. Vznikl stát Československo bez společné „duše“ jeho obyvatel, pouhý diktát moci v demokratickém prostředí, které bylo jen pro někoho. Český národ se zřekl spravedlnosti.
Početní převaha nad jinými národy se pro Prahu stala, a doposud z velké části je, nejvýše ceněnou hodnotou. V Československu se tak nikdy nemohly prosadit myšlenky uspořádání federace z více než dvou zemí a z více než dvou jazyků.
Žádné komentáře:
Okomentovat