Na komunistický puč završený 25. února 1948 pohlížíme přes propast tři čtvrtě století. Je to už 75 let a ta dlouhá doba nechala datum, které poslalo naši zemi na čtyřicet let do totality řízené z Moskvy, vyblednout. Letošní připomínka 25. února 1948 je navíc přirozeně zastíněna 24. únorem 2022, tedy prvním výročím vpádu Ruska na Ukrajinu.
O klasický puč, tedy převzetí moci silou, v únoru 1948 nešlo. Moc už komunisté měli, jen ji potřebovali za pomoci ozbrojených milicí předvést a potom tvrdě upevnit. V roce 1948 se komunisté vedeni Gottwaldem, Zápotockým a Slánským stali pro omámený chudý lid těmi spravedlivými vládci, kteří "konečně" bohatým brali, neboli znárodňovali a kolektivizovali. A odpůrce trestali. V procesech likvidovali své třídní nepřátele i prováděli čistky ve vlastní straně. Neomezenou moc komunistům později v ústavě garantoval pověstný článek 4 o vedoucí úloze strany ve státě i ve společnosti.
Sny o velké slovanské říši vedené ruským carem v 19. století zaujali mnohé české odpůrce Germánů, ale čas ukázal, že slovanské země mají k sobě příliš daleko, takže dobrovolně se spojit natrvalo nedokážou. Více především vůdce nespokojeného dělnictva zaujaly komunistické teorie Marxovy a Engelsovy, na které se odvolávala bolševická revoluce v Rusku. To bylo pozlátko, které vedlo k rozštěpení sociální demokracie a vzniku KSČ. Určitou přízeň voličů za 1. republiky sice komunisté měli, ale ani jejich úzké kontakty se sovětskými komunisty jim větší úspěchy v Československu nepřinesly.
Základní kámen k únoru 1948 položil zřejmě exilový prezident Beneš v prosinci 1943, kdy se vydal do Moskvy k jednání se sovětskou vládou o poválečné přátelské spolupráci, a s československou komunistickou emigrací o poválečném uspořádání Československa. Beneš jistě dobře věděl, že Gottwaldovým programem je podle pokynů Moskvy diktatura proletariátu, přesto se do Moskvy vydal. Jeho touha vrátit se na Hrad a pomstít se za Mnichov převážila jakékoli rozumné uvažování. Byl při tom ochoten spojit se s kýmkoli, třeba s čertem. V Moskvě se v prosinci 1943 zrodila československá Národní fronta a národní výbory jako napodobeniny ruských sovětů. Dohoda Beneše s Gottwaldem zněla na vytvoření poválečného Socialistického bloku, v němž měly být 3 strany: komunisté, sociální demokraté a národní socialisté, přičemž vedoucí postavení si nárokovali komunisté. Jako nutné zlo byli později vzati na milost a přijati do Národní fronty lidovci, snad proto, že Mons. Šrámek formálně vedl exilovou londýnskou vládu. Dohoda s moskevským odbojem nafoukla Benešova ramena. Akt pomsty začal v Londýně vytěsněním pravicových politiků a německých sociálních demokratů z londýnské exilové vlády. Bylo rozhodnuto nejen o vyhnání českých Němců, zákazu agrárníků a všech pravicových stran, ale také o potrestání těch, kteří místo ozbrojeného odboje přijali funkce v protektorátní správě. Slovensko včetně Maďarů zatím Beneše zajímalo jen okrajově, byl zřejmě přesvědčen, že Čechům tak jako v roce 1918 padne dobrovolně či nedobrovolně do náruče.
Tvrdit, že Benešova pomstychtivost byla jedinou příčinou Vítězného února, by bylo příliš odvážné, ale velkou mírou komunistům pomohla tím, že získala pro myšlenku třídního boje velké části českého obyvatelstva. Do třídního boje se tak dostalo i vyhnání Němců. Benešovo vytrvalé tvrzení, že čeští Němci byli příčinou 2. světové války, je naprostý nesmysl. Bylo však důvodem k rozšiřování dezinformace, že pokud v českých zemích sudetští Němci po válce zůstanou, Velká Británie a Francie kvůli obavám z rozpoutání nové války budou trvat na Mnichovské dohodě.
To, co se v Československu dělo po válce, mělo hodně daleko k předválečné demokracii, kterou si obyvatelstvo přálo. Platily sice prvorepublikové zákony, ale než mohli občané přijít k volbám, podle potřeby vládlo se a soudilo celý rok za pomoci dekretů. Německé obyvatelstvo bylo podle dekretů vyhnáno, podle dekretů byli souzeni a popravováni lidé, Podkarpatská Rus byla předána Stalinovi, nezvolené Národní shromáždění rozhodlo o znárodnění bank, pojišťoven, dolů a průmyslových podniků.
Znárodnění, rozdávání německého majetku, vznik národních výborů bez bývalých agrárníků a členů pravicových stran bylo nejúčinnější volební kampaní komunistů, jejichž řady v roce 1945 několikanásobně narostly. Že Beneš je na Hradě na základě jen nějakých zákulisních intrik, že není demokraticky zvoleným prezidentem, většina obyvatel ani netušila. Teprve 19. června 1946 byl Edvard Beneš zvolen prezidentem a jmenoval Klementa Gottwalda premiérem. Komunisté získali silová ministerstva a nebylo pro ně problémem vytvořit na svou ochranu ozbrojené Lidové milice.
25. února 1948 se na Staroměstském náměstí odehrálo divadélko, při kterém bylo naznačeno, že od tohoto dne o dění na československém jevišti bude plně rozhodovat moskevská režie. Dařilo se jí to 40 let. A zřejmě by si to ráda zopakovala. (stk)
Žádné komentáře:
Okomentovat