Plameny nad Reichstagem 27. února 1933

Dnes je to 90 let, co vyhořela budova Říšského sněmu v Berlíně.   Novorenesanční budova byla postavena v letech 1884 - 1894 podle projektu architekta Paula Wallota. Požár byl zjištěn 27. února ve 21 hodin.  Vyšetřování ukázalo, že požár vzešel z vnitřních prostor budovy. Obviněn ze zapálení budovy byl nizozemský komunista Marinem van der Lubbe. 

Výstavby Reichstagu v roce 1894

O tom, kdo za požár berlínského Říšského sněmu nesl zodpovědnost, se dodnes vedou spory. Jisté ovšem je, že nacisté v čele s Adolfem Hitlerem využili požár k tomu, aby okleštili  v Německu demokracii včetně svobody projevu a tisku.

Událost z 27. února 1933 byla první z nevysvětlitelných náhod, které německý nacistický režim doprovázely až do roku 1945. Vláda kancléře Adolfa Hitlera požár Reichstagu využila jako záminku k masivnímu omezování lidských práv.

Nezaměstnaný čtyřiadvacetiletý obkladač, z něhož se stal obětní beránek události, která bývá označována za předznamenání konce demokratického Německa, Marinus Van de Lubbe byl zatčen přímo na místě činu. Uvedl, že neměl komplice a že chtěl vyvolat svým činem povstání pracujících proti nacistické moci. V souvislosti s požárem byli zatčeni další 4 lidé.

Známým zatčeným byl bulharský komunista a revolucionář Georgi Dimitrov – ten byl zatčen a souzen, ale díky výtečné obhajobě byl nakonec propuštěn. Během procesu se mu údajně povedlo rozzuřit dokonce samotného Hermana Göringa.

Na místo požáru dorazili Goebbles a Hitler společně. Viděli tak snahu hasičů dostat požár pod kontrolu. Na místě již byl Herman Göring, který Hitlera okamžitě informoval, že šlo o komunistický puč a že již jeden z viníků byl zatčen (narážel na mladého Holanďana Van Lubbeho).

Holanďan Lubbe byl odsouzen k trestu smrti gilotinou. O jeho vině či nevině se historici dosud přou. Podle známého amerického historika Iana Kershawa Lubbe požár opravdu založil. Kershaw v roce 1998 napsal, že o tom panuje shoda většiny historiků. Zůstává ale stále otázka, zda mladý muž jednal sám, zda byl příčetný či zda jej někdo využil jako „živý nástroj“. Diskusi o Lubbeho nepříčetnosti vyvolali holandští komunisté, aby se tak od jeho činu mohli distancovat. Za zmínku také stojí, že v roce 1998 byl Marius Van de Lubbe omilostněn. Akt měl však čistě symbolickou hodnotu, neústil v žádnou satisfakci, která by byla poskytnuta Lubbeho rodině. Omilostnění bylo generálního rázu na základě zákona, který takto pardonoval zločiny, za něž byli lidé odsouzeni v době nacistické nadvlády.

Reichstag v roce 1945 po útoku Rudé armády

I nadále však zůstává předmětem bádání historiků, zda požár nezaložili sami nacisté. Jisté je, že z požáru Reichstagu těžíli nejvíce a tato událost posloužila jako významná záminka k oklešťování právního státu. Není také bez zajímavosti, že se požár udál těsně před volbami – je možné, že jej nacisté chtěli využít právě k likvidaci KPD.

Ve volbách do Říšského sněmu 5. března 1933 však NSDAP ještě nedosáhla stanoveného cíle, totiž většiny. Získala tehdy 43,9 procent hlasů a byla tak odkázaná na podporu Německé národní lidové strany, která získala ve volbách 8 procent hlasů.

 Novorenesanční budova byla postavena v letech 1884 - 1894 podle projektu architekta Paula Wallota. Budova byla původně otevřena v roce 1894 a sloužila do roku 1933, kdy byla úmyslně zapálena. Budova byla dále poničena sovětskými vojsky během bitvy o Berlín v roce 1945.

Současný Spolkový sněm

Po rozdělení Německa se budova ocitla na území Západního Berlína velmi blízko hranice. Opravena byla v letech 1961-1964. V době studené války byla budova používána pouze pro reprezentační setkání a výstavu o dějinách Německa. Po rozhodnutí navrátit sídlo Spolkového sněmu do Berlína byla v roce 1992 vypsána architektonická soutěž na rekonstrukci budovy, kterou vyhrál britský architekt Norman Foster. Zdařilá rekonstrukce proběhla v letech 1995-1999 tak, že je současná budova Spolkového sněmu patří vyhledávaným turistickým atrakcím Berlína.