Jeden z největších východoevropských podvodníků se stal nakonec hrdinou

 Mnohonásobný vrah a válečný zločinec Grigorij Jermolenko patřil k největším podvodníkům ve východní Evropě. Dokázal od prezidenta republiky Beneše vylákat nejvyšší československé státní vyznamenání . Dokázal později uniknout trestu za vraždy a udělat ze sebe celebritu.

Příběh válečného zločince objevil spisovatel Emil Hruška. Do Karlových Varů přichází tento podvodník na konci léta 1945. Tvrdil o sobě, že je slovenské národnosti, že je partyzán a válečný hrdina. Nechává se oslovovat Jiří Skomarovský a tvrdí, že je nositelem nejvyšších sovětských vyznamenání za statečnost v boji. Vypráví, že "jako partyzán a člen skupiny Smrt fašismu napadl kolonu Wehrmachtu na silnici z Prahy do Loun a rovněž osobně zničil tři nákladní vozy a  vykolejil vlak u Lochovic."

Jiří Skomarovský

Jako válečnému hrdinovi je mu v Karlových Varech přidělena luxusní vila  a získává národní správu na nedalekém statku, kde pracují sudetští Němci. Jiří Skomarovský působí svým mladistvím vzhledem, elegancí a vystupováním příjemně a důvěryhodně, využívá také svou výřečnost. Je v kontaktu s nejvyššími funkcionáři ve městě a s důstojníky karlovarské komandatury Rudé armády. Skomarovský se stal celebritou města.

Bez problémů se zabývá černým obchodem, přičemž nedostatkovým zbožím zásobuje všechny československé významné osoby, a především sovětské důstojníky.

Těsně po válce se Jiří Skomarovský chlubil nejvyššími sovětskými vyznamenáními za statečnost v boji, o pár let později se pochlubil i těmi nejvyššími vyznamenáními českými. Pověsti o hrdinství Jiřího Skomarovského se dostaly k Benešovým vlastencům na Pražském hradě.

Ve vojenském archivu dodnes uchovávají složku Jiřího Skomarovského, ve které je zachyceno projednávání jeho vyznamenání. Přímo od prezidenta republiky Edvarda Beneše Skomarovský v lednu 1947 převzal dvě tehdejší nejvyšší československá vyznamenání,  Československý válečný kříž 1939 a Medaili za chrabrost. 

Skomarovský v popisu své protinacistické činnosti o sobě napsal, " že jako partyzán byl v říjnu 1943 vysazen na Slovensko, později se zúčastnil bojů ve Slovenském národním povstání. Na začátku roku 1945 přešel přes Moravu na Příbramsko, kde likvidoval ustupující německé transporty." Na Hradě ovšem nikdo po pravdivosti Skomarovského udatných činů nepátral. Pro Beneše bylo důležité, že se mohl postavit vedle hrdinů.

V materiálech jsou na druhý pohled vidět nesrovnalosti: Partyzánská skupina Smrt fašismu byla na naše území vysazena až v dubnu 1945. Ve složce chybí i klíčový doklad – doklad o československém občanství. Medaili za chrabrost a válečný kříž totiž může dostat pouze československý občan.

Jiří Skomarovský, zvyklý na život na vysoké noze, přichází odsunem německého obyvatelstva o lacinou pracovní sílu. Má konexe, a tak dostává do správy speditérskou firmu.  Nekšeftuje už s nedostatkovými potravinami, ale s auty. Jeho modus operandi je jednoduchý. V tu dobu už k sobě do Karlových Varů přivádí mechanika Karla Bělousova. Koupí někde automobil, nechá ho Bělousovem opravit a prodá ho za několikanásobek.

V roce 1948 dobu se ale v Karlových Varech objevuje další podivná existence. Muž, hovořící rusky, nechává si říkat Ivan. Se Skomarovským se evidentně zná už delší dobu. Skomarovský znervozní, má obavy, že Ivan přišel do Karlových Varů, aby o Skomarovkém řekl pravdu, a tím ho znemožnil. Skomarovský  Ivana vyláká do ve vinných sklepů Osvobození.

Skomarovského manželka 10. listopadu 1948 hlásí karlovarské kriminálce, že Ivan se následujícího večera chystá vyloupit vinný sklep. Podrobnosti o chystané akci prý zná Jiří Skomarovský, který s kriminálkou bude spolupracovat. Zatímco příslušníci kriminálky čekají na Ivana ve sklepě. Ivan leze oknem do sklepa, Skomarovský vystřelí do vzduchu. Ivan se snaží utéct, jenže dva další výstřely Ivana usmrtí. Skomarovský tvrdí, že zaslechl výstřel a měl strach, aby Ivan nezastřelil policistu. Proto Ivana zneškodnil. Válečnému hrdinovi se věří.

Skomarovský je už tak známý, že se o něj začne zajímat Státní bezpečnost. Několikrát ho dokonce pro různá podezření zadrží, ale intervence místního prokurátora sovětské NKVD ho vždy zachrání. Po únorovém převratu Skomarovský rozjíždí i velmi výnosný obchod s pašováním lidí za hranice. Tvrdí o sobě, že je důstojníkem Rudé armády a má volný vstup do hraničního pásma.

Několik uprchlíků skutečně převede, avšak narazí na bohatého bývalého podnikatele Osvalda Petlana s manželkou. Petlanovi mají nádherný americký automobil Studebaker Champion 1947. Jiří Skomarovský po autě zatouží. V polovině srpna 1949 přijíždějí Petlanovi do Karlových Varů a přivážejí si spoustu drahých kovů, šperků a jiných cenných věcí. Jejich stopa končí.

Skomarovský jezdí jejich Studebakerem a říká, že Petlanovi jsou v Německu. Když Skomarovský a Bělousov začali rozprodávat zlato, šperky a kožichy, které patřily Petlanovým, začne se jejich činnost karlovarská kriminálka zajímat podrobněji. Pátrání ji poměrně snadno dovedlo k nedalekému dolu na kaolín. Nechá vyčerpat vodu z jedné ze šachet a na dně nachází těla manželů Petlanových. Zavražděni byli mimořádně silnými údery do hlavy. Dvojice vrahů Skomarovský a Bělousov je zatčena 5. prosince 1949 a spolu s nimi i jejich manželky.

Bělousov a Skomarovský se na průběhu vraždy neshodnou. Petlanovy odvedli k Bělousovovým domů, popili spolu a nechali je jít spát. Po půlnoci je měl Skomarovský vzbudit a odvézt za hranice. Jenže namísto toho vzal do ruky kladivo.

Skomarovský nejprve před vyšetřovateli kličkuje a vraždu vydává skoro za uvědomělý akt třídního boje. Věděl prý, že Petlan byl členem protistátního spiknutí a měl strach, že by ze zahraničí škodil socialistické republice. Jenže vražda je vražda, navíc vyšetřovatelé otevírají i odložený případ zastřelení Ivana, stává se z válečného hrdiny několikanásobný vrah. Pro takové je v poválečném Československu jasný trest: Poprava oběšením.

Jiří Skomarovský je převezen k dalšímu vyšetřování do Prahy. Na 11. ledna 1950 je naplánovaný jeho další výslech. Vše se mění. Podezřelý své vyšetřovatele dokonale zaskočí. Odvolává svou dosavadní výpověď. Prohlašuje, že není Jiří Skomarovský, občan ČSR, ale Grigorij Jermolenko, občan Sovětského svazu. Bojovník Rudé armády, později válečný zajatec, který byl přinucen ke vstupu do Vlasovovy Ruské osvobozenecké armády. Za toto své pochybení je připraven pykat a žádá o předání sovětským orgánům.

Grigorij Jermolenko se za Skomarovského vydával kvůli tomu, že na vlastní oči viděl, že v Praze sovětské jednotky popravovaly vlasovce bez soudu. Na Berounsku proto vyměnil s jedním Čechem kožený kabát za svědectví, že Skomarovský-Jermolenko je partyzán a válečný hrdina.

Jermolenko zásluhou dobrých kontaktů v hotelu Imperiál, v něm sídlily sovětské orgány, ví, že pět let po válce už nově odhalené vlasovce v Sovětském svazu automaticky nepopravují. No a sovětský gulag je přeci jen přijatelnější řešení, než československá oprátka.

Jiřímu Skomarovskému jeho hra o život vychází i napodruhé. Na konci února 1950 je společně s Bělousovem, Tatjaninem a několika desítkami dalších sovětských občanů dopadených v Československu předán sovětským orgánům.

Tím ovšem příběh Jermolenko-Skomarovský neskončil. Znovu se stal  válečným hrdinou. Ozval se totiž čtenář, který Jermolenkovy slavné osudy našel v oslavném článku novin Vremja, lokálního tisku vycházejícího ve městě Angarsk. Svůj „osud hrdiny“ Jermolenko vyprávěl na jaře 1999 redaktorce tohoto listu. 

Komsomolským rozkazem šel po skončení základní školy do Sevastopolského vojensko-námořního učiliště. Válka vyučování nepřerušila. Ve dne se učili, v noci kopali zákopy. Chlapci chtěli bojovat! A to je ona, tvář nepřítele: Němci došlo k obranné linii. V boji muže proti muži dostal Jermolenko ránu bodákem do zad. Zranění nebylo hluboké, asi tři centimetry, ale vztek dostal obrovský. Zabil prý několik Němců. Za tento boj dostal Jermolenko první medaili „Za odvahu“. Asi týden pobyl v nemocnici a pak byl převeden na eskadrovou minonosku „Železňakov“, kde sloužil v letech 1941-1942.

Jermolenka dál reportérce lhal, jako když tiskne. Na konci války prý ho zařadili k 253. divizi, do samostatné roty divizního průzkumu. Stal se pak velitelem roty a došel s ní až do Prahy. V sestavě 78. divize generála Trofimova se zúčastnil obrany československého hlavního města. Den vítězství zastihl Jermolenka v Karlových Varech.

Čtenáři válečnému hrdinovi věří. Co na tom, že Rudá armáda Prahu nikdy nebránila. Co na tom, že Karlovy Vary osvobodila americká armáda, Rudá armáda město později obsadila na základě dohod o demarkační čáře. V den vítězství Jermolenko v Karlových Varech být nemohl. 

A jak Jermolenko vysvětlí, že se jako válečný hrdina dostal do gulagu? Do vězení prý ho dostala obyčejná závist a nespravedlnost. Jako velitel dopravy v sanatoriu Imperial si koupil americký automobil. Jako sovětský člověk odmítl domácí značky a dal přednost americkému studebackerovi a nadšeně se vyjadřuje o jeho přednostech? To prý byla největší chyba! Dále byl obviněn jako spolupachatel při převádění rodiny jakéhosi Orlova do Německa. 

Grigorij Jermolenko byl z gulaku, podle svého vyprávění reportérce, propuštěn v listopadu 1955 a v Angarsku už zůstal. Brzy na to ho rehabilitovali a vrátili mu vyznamenání. A tak se válečný zločinec, vrah, zloděj a podvodník, který několikrát uniknul popravě, stal znovu válečným hrdinou.