20.srpna se obyčejně mění počasí i politika. Co se mělo stát po roce 1968, kdyby Rusové nepřijeli

20.8.2022; 14:36  - Zítra to bude už 54 let od toho hnusného rána 21. srpna 1968. Z rádia se od půl páté hodiny, kdy se začínalo vysílat, ozývaly tóny z opery Libuše, brnkané na harfu. "Blmm.blm." Tak nějak. Potom oznámení, že vojska pěti zemí Varšavské smlouvy vstoupila na území Československa. A zase harfa. Dále avízo, že promluví prezident Svoboda. Po chvíli se Svoboda skutečně ozval a koktal o tom, že něco nechápe, aby lidé zachovali klid, že se vše vysvětlí. 

Jak se všechno vysvětlilo je v podstatě všeobecně známo. Moskevský protokol, Husák, normalizace, chaty, chalupy. Směřování země, v níž sice zahájil Dubček "komunistický" obrodný proces," jenž neodvratně směřoval k návratu země před rok 1948, možná ještě dále, bylo 21. srpna zcela změněno. Zastaveno definitivně, protože to, v čem nyní žijeme, je stále jen pokračováním toho, kam nás zde 21. srpna 1968 nasměrovala vojska Varšavské smlouvy.

Rok 1968 měl původně být začátkem účtování s československými komunisty, aby vrátili, co nakradli a nahradili, co zničili. Měl tedy být rokem plíživé kontrarevoluce, jak říkával Brežněv.  Toto účtování bylo zásluhou vstupu cizích vojsk  21. srpna na 20 let oddáleno, aby po roce 1989 bylo v podstatě smeteno se stolu a nahrazeno novými krádežemi, bojem o státní majetek. V tomto boji bezproblémově vítězili převážně ti, kteří věděli, kam pro státní majetek sáhnut, tedy ta sorta lidí, po jejímž potrestání v roce 1968 lidé postiženi nezákonnostmi volali.  Rychle se v listopadu rozšířilo heslo (zřejmě z dílny StB) "Nejsme jako oni" a všechny nezákonnosti nejen prošly bez trestu, ale často byly jejich autoři odměněni vysokými politickými funkcemi a ještě častěji možností privatizovat státní majetek.

Pokud by se v roce 1968 Československo mělo změnit v demokratický stát, museli by být obžalováni nejen nejvyšší komunističtí pohlaváři a represivní složky bezpečnosti, ale také nejmasovější opora totality, což byli nejhorlivější komunisté v národních výborech, ve všech znárodněných podnicích a institucích. Právě z malý závodních, uličních a vesnických organizaci přicházely podněty k pronásledování sousedů a spolupracovníků.

Zvláštní kapitolou v padesátých a šedesátých letech minulého století byly národní výbory všech stupňů, referentům NV byla udělena ohromná moc. Ti rozhodovali o osudu občanů. Stačilo, že občan nebyl schopen splnit úkoly, které od národního výboru dostal. Následovala pokuta vyměřená trestní komisí NV. Když nemohl zaplatit, šel k soudu, do vězení, případně byl vystěhován někam na opačný konec země.

Není jisté, že by se bez příchodu cizích armád vývoj po roce 1968 ubíral výše popsaným směrem. Takový vývoj si tehdy přály tisíce postižených lidí. Zřejmě by záleželo na mnoha okolnostech, a také na vztahu k Západu, jenž byl československé veřejnosti od roku 1945 představován jen v tom nejhorším světle. A spousta mladých lidí komunistické propagandě věřila. Navíc zde bylo velké množství lidí, kteří si pomohli při osidlování pohraničí a báli se o lehce nabytý majetek, a bylo zde ještě větší množství protiněmecky nabroušených "benešovců", kteří vyznávali tvrdý český nacionalizmus. A bez zapojení do západních struktur by neutralita Československa, po níž se naivně volalo, byla takovým ternem, jako je nyní neutralita Ukrajiny. (stk)