Tento stupidní slogan razil v třicátých letech minulého století čs. ministr zahraničí Edvard Beneš, který bránil návratu Habsburků do Rakouska. Velká ostuda! A rovněž smutná epizoda českých respektive československých dějin, kterou poslední zbytky benešovců nechtějí znát. Potíž je v tom, že se jednalo o nacistické Německo. Ano! Beneš ve své slepotě a omezenosti vyjednával s říšským kancléřem Adolfem Hitlerem o možnosti společného čs.-německého vojenského zásahu proti Rakousku.
Po roce 1930 začal tehdejší konzervativní rakouský kancléř Engelbert Dollfuss uvažovat o možném nastolení Otty Habsburského jako rakouského panovníka s titulem arcivévody rakouského, který ostatně Habsburkové užívali po staletí. Jenomže Beneš začal vyjednávat s německými nacisty, jak tomu zabránit. Byl ochoten poslat na Vídeň čs. vojáky společně s německým Wehrmachtem.
Beneš toho zkazil hodně, ale tohle byl jeden z jeho neodpornějších činů, který ve svém životě předvedl, protože Otto by jako rakouský vládce nijak Československo neohrožoval. Takže Benešova omezenost a patologická nenávist byla iracionální a nepochopitelná. Adolf Hitler se musel ohromně bavit, když ho Čechoslováci požádali o společný zásah proti obnově rakouské monarchie.
Otto byl zapřisáhlým antinacistou, vyzýval k zákazu nacistické strany a k mobilizaci armády proti Německu. Tohle mu samozřejmě Hitler neodpustil a tak hned po obsazení Rakouska vydal na Ottu zatykač pro vlastizradu a habsburský majetek byl na osobní Hitlerův příkaz vyvlastněn. Otto pak po celou druhou světovou válku v zahraničí aktivně vystupoval proti nacismu.
Beneš měl obavy, že po návratu Habsburků do Vídně by se chtěli připojit k Rakousku nejen Maďaři a čeští Němci, ale i většina českého venkova, mimo preferovaných středních a východních Čech. V půtkách politických stran a krizích, které republiku postihovaly se na pokojný život v monarchii nedalo zapomenout.
OdpovědětVymazat