První polovina roku 2022 nepatří k příjemnějším obdobím 21. století. Rozmarná zima byla vystřídána rozmarným jarem. Náznaky všeobecně vysněného odchodu pandemie se sice objevily, ale jistota, že se Covid-19 na podzim nevrátí, mezi odborníky nepřevažuje. Navíc přibyla Ukrajinská válka, jejímž nepřímým účastníkem je i Česká republika, ať si to připouštíme, nebo ne.
Zdá se, že ruský útok na Ukrajinu spoustě lidí v Čechách, možná i na Moravě, a především v Praze, dává příležitost sundat z očí a uší klapky a uvažovat, jak to s osvobozením Československa Rudou armádou skutečně bylo. Konec války v Čechách proběhl ve znamení zmateného Pražského povstání. Důvody povstání v době, kdy Hitler byl po smrti a Německo na lopatkách, jsou dnes těžko pochopitelné. Myšlení lidí zřejmě bylo jiné než dnes. Je jisté, že i za protektorátu zde byli nadšení odmítači čehokoli, kteří mezi lidmi vyvolávali napětí a nenávist tím, že šířili různě překroucené zprávy londýnského a moskevského rozhlasu.
Domnívám se, že Pražany na barikády vyhnaly dezinformace sovětské kontrarozvědky, horlivě šířené pražskými komunisty. Stalin potřeboval, aby německou armádu ve Střední Evropě někdo zdržel, aby se válka protáhla co nejdéle. Záleželo mu na slávě a na tom, aby mu Praha ležela u nohou, nikoli na tom kolik ještě v posledních dnech padne civilistů. Proto Prahou letěla nesmyslná panická zpráva, že se tam usadí německá armáda, která po válce Prahu a Čechy, buď připojí k Německu, nebo zničí. Komunistické, benešovecké a další politické skupiny, které organizovaly povstání, však dobře věděly, že poražené Německo určitě po válce žádná území nezíská, spíš ztratí, že německé armádě se jedná o co nejrychlejší návrat domů, stažení na to německé území, které je obsazené americkou a britskou armádou. Při povstání v květnu 1945 také šlo o vládu nad Prahou a nad obnoveným Československem.
Státní ministr K. H. Frank 4. května 1945 předal veškerou moc českým úřadům. Protektorátní vláda nařídila úřadování pouze v českém jazyce a povolila jen české názvy ulic a vyvěšování jen českých vlajek. Premiér Richard Bienert se 5. května ráno vydal do rozhlasu, aby "sametovým způsobem" vyhlásit Českomoravskou republiku. To komunisté ani benešovci nemohli připustit. Potřebovali, aby tekla krev. Bienerta zatkli a uvěznili. Hlasatelé vinohradského rozhlasu využili radiové vlny k dramatickému volání o pomoc, čím nepřivolali Rudou armádu, která měla obsazení Čech a Moravy zajištěné Jaltskou konferencí, ani Američany, jimž to nedovolila Rudá armáda ani pražští komunisté v čele s Josefem Smrkovským, ale dobrodruhy z českého venkova. Začaly se stavět barikády, v ulicích umírali lidé. To potřeboval především Stalin, který čekal dva dny, zatímco Praha zbytečně krvácela. Teprve 9. května, dva dny po kapitulaci Německé říše, poslal tanky do Prahy. Tam už nebylo prakticky s kým bojovat, jen oslavovat a na kapotách vozit pražské holky. Podle současných historiků při osvobozování Prahy zahynulo 20 sovětských vojáků, nikoli 500, jak je uvedeno na na Olšanských hřbitovech. Přitom je možné brát v úvahu některé historické zápisy, že po skončení války větší část sovětských vojáků nezemřela v bojích s nacisty, ale na otravu alkoholem, na sebevraždy, vzájemné potyčky, dopravní nehody a různé infekční a duševní nemoci.
Snům různých domácích politických stran a skupin o poválečném uspořádání země, udělal konec exilový prezident Edvard Beneš, který vsadil na vítr od Moskvy. Mstivému mužíkovi se jednalo o truc, o ponížení Západu, slepě věřil, že získal mocného přítele nejen v Kremlu, ale i mezi domácími komunisty. Ti si však postupně z Beneše udělali sluhu a šaška. Než si prozápadní domácí odboj protřel oči, měla země národní výbory a prezidentské dekrety, které v některých Češích probudily zvířecí pudy. Na domácí scéně se Benešovi jednalo, mimo vyhnání českých Němců, o likvidaci nemocného prezidenta Háchy, protektorátní vlády, agrární strany, o znárodnění Bati, Schwarzenberga a všech bankéřů (včetně židovských) a průmyslníků. (jb)
Žádné komentáře:
Okomentovat