Velitel jednotky PTP major Haluška v rozhoru s vojínem Kefalínem:
„A otázky leninismu stě čítal?“ ptá se Haluška vulgo Terazky.
„Ano. Dvakrát, soudruhu majore.“
„A, mezi nama, rozumíte tomu?“
„No, to myslim, že velmi dobře. … Rozumim, soudruhu majore!“ chlubí se Kefalín.
„To rozprávajtě svojej starej matěri. Ja som majorom a neviem z teho nič.“
Ukázka ze Švandrlíkova už klasického díla "Černí baroni aneb jak jsme válčili za Čepičky" názorně naznačuje, v čem se za vlády komunistů v Československu muselo žít. Bylo nutno se potýkat se zásadním problémem: celá tehdejší oficiální komunikace byla nasycena záhadnou komunistickou mluvou, nikdo prakticky nevěděl, co se za propagandistickými floskulemi, údajně komunistickou ideologií, vlastně skrývá, a zda vůbec něco.
"O co se vlastně jedná?" ptali se intelektuálové i prostý lid včetně členů KSČ. "Mluví se tu vůbec o něčem? Dávají všechny ty - mnohdy tak bizarní - jazykové projevy nějaký smysl?"
Za základ komunistického systému bylo vydáváno dílo Marxovo, Engelsovo a Leninovo. Spisy Marxovy, Engelsovy, Leninovy a Gottwaldovy zabíraly před rokem 1989 nejlepší regály v československých veřejných knihovnách, přičemž zájem o jejich četbu byl prakticky nulový. Před rokem 1970 vedle výše jmenovaných autorů bývávaly v knihovnách ještě velmi rozsáhlé spisy Stalinovy.
Že před listopadem 1989 u nás existovala cenzura, je všeobecně známo. Cenzura byla i v lidových, školních a jiných knihovnách, i když byla jiná než dobrovolná cenzura v mediích. Byla to cenzura s jakou se knihovny setkávaly teoreticky od roku 1918. Obecní knihovny vždy bývaly pod dohledem okresu. Za první republiky byly z knihoven vyřazeny knihy týkající se Habsburků, rakousko-uherské politiky a knihy náboženské. Za protektorátu byly vyřazeny knihy prvorepublikových politiků a knihy o legionářích. Po válce byly vyřazeny všechny knihy týkající se Německa a Němců. Po roce 1948 byly vyřazeny zbytky nepolitických knih, které prošly předcházejícími kontrolami, protože buď byly hodně půjčované a ohmatané, nebo od nevhodných autorů a byly nahrazeny novou budovatelskou literaturou a výše zmíněnými spisy komunistických ideologů.
Kontrola knihoven probíhala jednoduše. Pracovníci okresní instituce přijeli a knihy, které neodpovídaly správnému politickému směru, prostě zabavili a zlikvidovali.
Jiné to za vlády komunistů bylo v mediích . Po objevení špatného článku neběhali jako před válkou městští strážníci po trafikách a nezabavovali všechny výtisky s nevhodným článkem. Za socializmu nejpodstatnější roli totiž hrála autocenzura. V první řadě novináři se mohli stát jen lidé pečlivě vybraní a prověření . Tito lidé už byli dobovou propagandou vychovaní, takže nějak sami od sebe znali hranice publikovatelného. O jejich správné vedení a usměrňování se staraly pravidelné porady vrchních cenzorů se šéfredaktory denního tisku.
Předběžná cenzura existovala v podobě seznamů "zakázaných lidí a témat", o kterých žádná zmínka nebyla přípustná. Ve výsledku tak zmiňovaný úřad trestal jen víceméně banální prohřešky, které někdy měly až groteskní podobu - šlo například o postihy za "nevhodné sousedství" jinak nezávadné zprávy a nezávadného inzerátu.
Napsat před rokem 1989 banální novinovou zprávu vyžadovalo nepoměrně větší intelektuální úsilí, než by ke stylizaci podobného textu bylo nutné dnes. Zatímco současný novinář by si vystačil s neutrálním popisem děje a citací aktérů, jeho předchůdce se musel orientovat v dobovém ideologickém diskurzu, používat závazný slovník, vědět, co je vhodné potlačit, a co naopak zdůraznit. Od novináře se prostě očekávalo, že bude "politickým pracovníkem", tedy propagandistou.
Zástupci státu s novináři hovořívali celkem otevřeně a věcně, následně ale zakazovali cokoli konkrétního o daných věcech publikovat. Novináři se ochotně podrobovali.
Předlistopadový systém nespočíval jen v nedemokratické vládě jedné strany nad společností, ale snažil se svou pozici v ní upevňovat také prostřednictvím určitých sdílených představ, z nichž velká část měla kořeny v "předpolitické sféře". Šlo o řadu ideálů běžného života jako bezpečí, sociální pokrok, blahobyt, seberealizace či pocit sounáležitosti, kolem nichž se tehdejší propaganda snažila vytvářet celospolečenský souhlas.
Deníky vycházející v českých zemích před rokem 1989:
Rudé právo, orgán KSČ, Mladá fronta - Socialistický svaz mládeže, Práce - Revoluční odborové hnutí, Československý sport -Československý svaz tělesné výchovy, Svobodné slovo - Československý strana socialistická, Lidová demokracie - Československá strana lidová, Zemědělské noviny - Ministerstvo zemědělství. Mimo celostátních novin v jednotlivých krajích vycházely velmi oblíbené krajské deníky vydávané Krajskými výbory KSČ (Večerní Praha a různé Pravdy, Rovnosti apod.).
Prostřednictvím krajského tisku se k čtenářům mazaně dostávaly vybrané články z Rudého práva, kterého se kvůli donekonečna opakovaným ideologickým heslům většina lidí štítila. Štosy Rudého práva nečinně ležely na pultech kiosků, povinně však Rudé právo odebírali členové KSČ a socialistické organizace. Mezi lidmi sledujícími dění ve sportu převažoval Československý sport, který se politických událostí dotýkal navenek jen hodně nenápadně, avšak byl to významný propagátor komunistického systému tělovýchovy a sportu. Mimo krajských komunistických deníků, které podrobně informovaly o veškerém dění v krajích a zajišťovali krajskou inzerci, byly mezi obyvatelstvem oblíbené Zemědělské noviny a Lidová demokracie. Oba tyto deníky sice povinně na první stranu dávaly články ČTK a Rudého práva, , ale na dalších stranách bylo možné mimo článků o vnitřních problémech zemědělství, venkova, kultury apod. číst zajímavé články o dění doma (příroda, rodina, zájmové organizace atd.) i ve světě.
Zhruba od poloviny 80. let, tedy po nástupu Michaila Gorbačova a jeho politiky "přestavby", však ke zmiňovanému účelu přestávaly stačit desítky let osvědčené floskule jako "boj za mír" či "klid na práci". A protože československé byrokratické centrum nedokázalo na vývoj v Sovětském svazu a sousedních zemích ani na zhoršující se ekonomickou situaci reagovat, přišel krach celého systému a překvapivě pokojné předání moci těm, kteří byli ještě před několika měsíci označováni za agenty západních ideodiverzních centrál. (stk)
Žádné komentáře:
Okomentovat