Den číslice 2 má ukončit kruté dny vichřic. Zahradníček komentuje

 22.2.2022; 6:14  Dnes je zásluhou číslice "2" zajímavý kalendářní den . Pokud dobře počítám taková unikátní sestava, šest dvojek v datu, bude opět v prosinci (22.12.2022) a potom až v roce 2202. O dalších 18 let později (ode dneška za dvě stě let), v roce 2222 těch dvojek v datu bude dokonce sedm. To je ovšem vyhlídka, které se žádný současný živočich zvaný člověk (Homo sapiens) určitě nedožije. Snad se tohoto zajímavého data dožijí alespoň některé dnešní věci neživočišné, tedy i archivní zápisy. Potomci-sběratelé se budou moci za 100 nebo 200 let těšit třeba takovou sběratelskou kuriozitou, jakou je jízdenka nebo dopis s vytištěným dnešním datem. 

Současnou lidskou generaci určitě přežijí mnohé jiné živé organizmy, především některé stromy, pokud je nezničí nějaká katastrofa jako jaderná válka nebo  některá z dalších vichřic,  silnějších, než jsou ty v letošním bouřlivém únoru. 

Větrné bouře "Ylenia," "Zeynep," a "Antonia," které se během uplynulých šesti dní přehnaly nad severní a střední Evropou, plnily prostory v mediích na západě, na severu i na jihu Evropy, ale téměř nezajímaly české novináře, pro které jsou důležitější zprávy o otevřených hospodách a především o pohybech ruských vojsk na hranicích Ukrajiny. Krvelačného pisálka nezajímají škody, které vichřice způsobuje v dopravě, v lesích i v městech a obcích, krvelačný pisálek se nemůže dočkat, až se to bude řezat a bude konečně možné psát o bombardování, zříceninách, ohních a bude moci počítat mrtvé na desítky, stovky, tisíce. To půjdou media na odbyt!

Lidé se rádi bojí. A strašit válkou je tak jednoduché, když se takové náznaky někde objeví. Strašení občanů může být také součástí vládní politiky. Stačí vzpomenout na předlistopadová media, která nás trval e  strašila americkými imperialisty a německými revanšisty. Po listopadu rovněž se našla strašidla v podobě válek v Iráku, Jugoslávii, imigrantů a pandemie. Vše postupně lidi omrzí, je třeba hledat nová a nové nepřátele, nová strašidla.

Podle televizních seriálů jsou v lidské bázni mistry Angličané. Ti se zřejmě bojí nejraději ze všech lidí na světě. Nemusí to být zrovna nestvůra z jezera Loch Nees, běžnému Angličanovi k bázni stačí tajemné opuštěné stavby s temnými místnostmi, sklepeními a tajemným zařízením. Rovněž  parky, lesy a vodní toky skrývají spousty anglického nebezpečí - a především v noci. V kriminálních seriálech se to tmou jen hemží. Geniální detektivové naivně vlezou do místnosti bez oken a zločinec za nimi zabouchne dveře. A divák je v napětí. Jak je možné pozorovat, Angličané si potrpí na extrémy; na jedné straně uhlazenost, zdvořilost, úsměv, na druhé zlo, násilí, nesmírná hrubost. Toho, co je mezi tím, něčeho takového průměrného českého, moc tam není. Třeba taková anglická putyka, kde dobře oblečení starší hosté, zdánlivě džentlmeni, se stejně jako téměř do němoty zpití mladíci u barového pultu neurvale hádají, někdy i rvou. Chybí tam takový český švejkovský střed z dob minulých.Přestože i z českých končin mizí starý dobrý humor, polistopadová generace má krev v očích po každém pšouknutí, ani ty seriálové Devadesátky (i s mrtvolami v sudech) z České televize nevynikají takovou temnotou a hrubostí jako anglické detektivky.

Česká televize nabídla seriál, na který mnozí hleděli jako vyorané myši. Jak vysvětlují vyšetřovatelé,  zločincům v devadesátých letech šlo ve většině případů o o peníze, o rychlé zbohatnutí. K nemorálnímu a nelegálnímu zbohatnutí nepřímo vyzýval občany především tehdejší federální ministr financí a pozdější český premiér Václav Klaus. Kdo by nepamatoval Klausovy výroky v televizi : "V naší společnosti musí být peníze až na prvním místě." nebo "Ekonom (studovaný zloděj) musí být před právníkem."  

Na začátku devadesátých let se jednalo o rozebrání obrovského státního majetku, který byl dílem shromážděn po roce 1945 benešovci, dílem po roce 1948 komunisty. O tomto majetku věděli především komunističtí šéfové bank, státních ekonomických institucí, šéfové zahraničního obchodu i vnitřních obchodních organizací i šéfové velkých podniků průmyslových. Na míry těchto lidí, kteří věděli kde a jakým způsobem získat státní majetek a jakým způsobem do státní pokladny sáhnout, byla v ODS ušita privatizace.

 Ne každý občan Československa měl za vlády komunistů možnost studovat tržní ekonomiku na Západě, ne každý měl kontakty na politiky. Běžný občan znal jen podnikání "socialistické", které se spočívalo ve směnárenské činnosti (vexlování) a v okrádání státního obchodu i zákazníků v řeznických a zelinářských krámech, v mototechnách, autoservisech a jiných obchodech s nedostatkovým zbožím. Takové stokorunové podnikání po roce 1989 skončilo, začalo se podnikat v milionech a miliardách, na obrazovkách televizorů bylo denně možné spatřit dobře oblečené sebevědomé lidi, bývalé komunistické aparátčíky a úředníčky, kteří nějak přišly k ohromnému majetku a luxusu doslova přes noc. Davy zbohatlíků se vydávaly na Bahamy, Havaj, do Thajska a jinam. "Žít bez práce na vysoké noze" bylo náhle také touhou spousty lidí, kteří ekonomice, privatizaci a tržnímu podnikání vůbec nerozuměli. Ti volili nejkratší cesty k penězům, kapesní loupeže za pomoci střelných zbraní. Zabíjelo se doslova pro pár korun. 

Josef Zahradníček