Regionální sociální nerovnosti ČR jako časovaná bomba

 Covidovým rokem 2020 se ještě více prohloubily nerovnosti v české společnosti.  Frustrovaní občané již jednou naznačili nespokojenost ve volbě prezidenta. A mohou ovlivnit i letošní sněmovní volby. V roce 2020 ostatní evropské státy narychlo vymýšlely sociální programy, aby zachránily své obyvatelstvo před ničivým náporem viru, čeští politici mysleli na své pozice a osobní zisky. 

Pohraničí 1938

Covidová krize nám pomohla otevřít oči, že ne každý může za každý svůj sociální propad: „Krize ukazuje, že životní propady jsou z největší části způsobeny neovlivnitelným chodem ekomomiky, nikoli osobní neúspěšností občanů. Individuální selhání je jen následek změn ve společnosti. “

Brzy vyhřeznou problémy lidí, kteří měli už před krizí nízké výdělky, nejrůznější dohody o provedení práce a rychle se ocitli bez prostředků. „Vymstívá se nám tak, že jsme v ekonomice méně kvalifikované lidi, studenty, ale třeba i maminky s malým dítětem vytlačili do této zóny. A to pořád ještě ani zdaleka neznáme skutečnou míru jejich zásahu. O kolik takové domácnosti přišly, budeme přesně vědět až v příštím roce."

Do roku 2021 tedy vstupujeme s mnohem větším rizikem, že již početné řady lidí nespokojených s dosavadním uspořádáním republiky se rozrostou o další nové skupiny, u kterých by nás to ani nenapadlo: studenti vyhnaní ze škol i příležitostných prací. Maminky malých dětí, které přišly o čtvrtinový úvazek či dohodu o provedení práce. Nespokojeni jsou také donedávna pracující důchodci, kteří volili dosud pravici. Pokud politici nenabídnou pozitivní program, jak snížit nerovnosti ve společnosti, pak se bez překvapení neobejdeme.

Jaký je ale vztah mezi ekonomickým či sociálním propadem a změnou politické volby? Mnohem hlubší, než by se z tuzemských povrchních politických a mediálních debat mohlo zdát. V českých médiích je stále patrná tendence oddělovat ekonomická a hodnotová témata. Na jedné straně je debata o výši daní, na druhé spor o přijímání uprchlíků. Vztah mezi tím žádný není. Není to nic jiného než stavba kolbiště pro střet těch úspěšných a těch méně úspěšných.

Koncem roku 2019 vzbudila pozornost v Německu studie nadace Mercator, která ukázala, že protiimigrační Alternativa pro Německo je nejsilnější tam, kde vůbec žádní migranti nejsou, a voliči AfD ani žádné uprchlíky neznají. Jde o východní země spolkové republiky. Největší odpor proti imigrantům v ČR probíhá na vnitřních hranicích krajů sousedících s Německem, zejména v Ústeckém, Karlovarském a Plzeňském kraji. Lze tedy říci, že tato území, historické Sudety, rozhodla ve volbách už nejednou o směřování českých zemí. V roce 1935 se zde rozhodlo o vstupu totality nacistické, v roce 1946 o vstupu totality komunistické. Minulé prezidentské volby byly už varováním, že bývalé Sudety jsou pořád jazýčkem na váhách. Opomíjení periferií a jejich problémů se opět může české demokracii šeredně vymstít.

Už mnoho let se liberálové radují, jak prudce se v Česku rozevírají nůžky nerovností.  V poslední zprávě Evropské komise se poukazuje na neřešené sociální problémy a nedostatečnou vůli k reformám: „Starší osoby, nezaměstnaní, rodiče samoživitelé a osoby se zdravotním postižením čelí vyššímu riziku chudoby nebo sociálního vyloučení. K chudobě a nerovnosti přispívají faktory, jako je nadměrné zadlužení, bezdomovectví a rostoucí počet sociálně vyloučených lokalit. Zdravotní a sociální služby a služby dlouhodobé péče kromě toho nejsou zcela připraveny na stále rychlejší stárnutí obyvatelstva.“

Podle ukazatelů chudoby dosahuje Česko lepších výsledků, než činí průměr EU, ale skutečnost je jiná. Nízká je sice míra chudoby pracujících (3,4 % v roce 2018), prudce však stoupá podíl starších osob (65 let a více) ohrožených chudobou nebo sociálním vyloučením (z 10,1 % v roce 2016 na 15,6 % v roce 2017). Chudobou jsou také ohroženi lidé bez zaměstnání a rodiče samoživitelé (21,7 % a 36,9 % v roce 2018).

Chybí varování před prudce se zvětšujícími regionálními rozdíly, což může znamenat tragický politický protest. Zmenšuje se tak možnost najít společný zájem všeho obyvatelstva: „Regionální rozdíly ukazují na zjevnou odlišnost mezi Prahou a zbytkem země. Praha, kde 70 procent obyvatel nechodí denně do zaměstnání, je region, jehož HDP na obyvatele dosahuje 187 procent průměru EU, zatímco polovina krajů je pod průměrem . 

Chudoba v nejrůznějších podobách dnes vyhřezla, ale řešení nepřichází. Protikrizové programy jen odsunuly bolestné propouštění, krachy a insolvence do roku 2021. Jen se rozbourala příjmová strana státního rozpočtu snižováním daní, ze kterého běžní zaměstnanci skoro nic nezískají, výpadek příjmů se nejspíše zaplatí zvyšování jiných daní.

Pokud vládní i opoziční politici nepřijdou se sadou konkrétních reformních kroků, jak nejen zmírnit, ale i vyřešit mnohé díry v českém sociálním státě, frustrace v době říjnových voleb nebude vůbec malá. Místo konkrétních návrhů změn se bude hledat vnější nepřítel. Jedna polovina politické scény si za nepřítele vybere uprchlíky, druhá polovina Čínu a Brusel.

To frustraci mnohých venkovských voličů nespokojených se změnami daní, dluhovými pastmi, nedosažitelným lékařem a zavřením posledního krámu v obci jen podpoří. Situace v zemi je však taková; ať vyhraje volby kdokoli, v nejbližší době žádná ze současných politických stran není schopna sociální problémy vyřešit.  Ani komunisté, kteří je 40 let řešili tím, že bídu rozdělovali mezi všechny vrstvy obyvatelstva, a slibem, že po dosažení komunizmu bude líp. (stk)