Komunistům puč 1948 usnadnil prezident Beneš

20.2.2021; 6:43 - Přestože věděli o organizování dělnických revolučních skupin, přesto se dva roky představitelé tzv. demokratických stran vezli se ve vládě ovládané komunisty a libovali si, jak je dobře v teplíčku Národní fronty, kde nikoho neotravovala opozice. Těšili se na další volby bez pravicových stran. Podcenili však komunisty, kteří měli o volbách zcela jiné představy. Teprve, když z bezpečnostních sborů byli veřejně vyhazováni nekomunisté a nahrazováni komunisty, zmohly se demokratické strany na odpor, který 20. února 1948 vyvrcholil demisí jejich ministrů.

Komunisté s demisí doposud loajálních ministrů a vlastním vládním pučem zřejmě vůbec nepočítali. O nějaké politické tahanice nestáli, chtěli rozhodné řešení, buď vládu podle svých představ, nebo krvavou revoluci. Komunisté měli po celé zemi připravené, v průmyslových závodech i na vesnicích, zorganizované skupiny revolucionářů připravované na boj jak proti odpůrcům znárodnění, tak proti případně vracejícím se sudetským Němcům. Nebylo tehdy nic snazšího než získat nové statečné bojovníky proti dávno poraženým a odsunutým Němcům. Navíc země byla zaplavena obrazy generalissima Jozifa Vissarionoviče, který měl být zárukou úspěšné československé proletářské revoluce. 

Gottwaldovi a Slánskému stačilo po 20. únoru dát pokyn k vytvoření akčních výborů, které s komunistickým programem budou připraveny převzít řízení průmyslových závodů, úřadů, radnic měst a obcí. Akčními výbory byl na nekomunistické politiky v celé zemi vytvořen tlak, aby se podřídili vůli komunistů. Byl tím především vytvořen tlak na prezidenta Beneše, od něhož odstupující ministři nekomunistických stran čekali odvolání celé vlády a vyhlášení předčasných voleb, do nichž by měla zemi řídit úřednická vláda. 

Takový postup byl pro komunisty nepřijatelný, protože si nebyli jisti stejným volebním vítězstvím jako v roce 1946, spíš mohli čekat porážku. Proto svobodné volby nemohli připustit. Věděli, že Beneš za běžných okolností je mazaný intrikán, kterého jednáním nelze přinutit k ústupu, věděli však také, že Beneš je třasořitka, která při prvním zadupání zaleze do kouta. K zastrašení Beneše stačilo, aby z brněnské Zbrojovky do Prahy odjela nákladní auta s 10.000 puškami a 2.000 samopaly pro pražské milicionáře. Co dovede luza, když dostane do rukou zbraně, to jistě měl Beneš ještě v živé paměti z divokého odsunu českých Němců, který on osobně zahájil a zločiny rabovacích gard pak musel zakrývat amnestií. Strašil ho zřejmě i duch Emila Háchy, který ho lákal k umírání v pankrácké věznici. Bumerang, který Beneš v roce 1945 hodil po protektorátní vládě, nyní se vracel a mohl ho zasáhnout. Davová psychóza se nezastaví před ničím. Bylo jistě více důvodů, proč Beneš nebyl schopen postavit se komunistům na odpor.  

Beneš zdůvodňoval  svou zbabělost tím, že demisi nepodala celá jedna polovina vlády. Chyběly demise nestranických ministrů Jana Masaryka a Ludvíka Svobody. Možná, že právě chování Jana Masaryka, jenž ani v únoru 48 nechtěl přijít o svou popularitu žoviálního lidového politika, přimělo Beneše k ústupu, k přijetí demise a k doplnění vlády Gottwaldovými lidmi.  (stk)