Velorex našel cestu do světa před 70 lety

 22.1.2021 - Dnes je tomu přesně 70 let, co soukromá firma bratří Stránských z Parníku u České Třebové podlehla znárodňování a oficiálně se začlenila do vnuceného  "kolektivu," do Velodružstva Hradec Králové. Důvodem ústupku byla možnost uvádět dál na trh svůj výrobek - tříkolové vozítko označované jako OS-KAR. 

OS-KAR byl předchůdcem jednoduchého a levného poloautomobilu známého pod jménem Velorex. Ti, kteří toto vozítko na silnici nezažili, můžou si ho prohlédnout v některém filmu z předlistopadového období. Hezky je Velorex představen filmovým a televizním divákům ve filmu "Vrchní prchni." Josef Abrhám, filmový majitel Velorexu a falešný vrchní číšník, se s Velorexem vydal  na sjezd abiturientů. Že má na sobě navlečený vojenský dlouhý ovčí kožich je samozřejmě nadsázka filmařů, protože Velorex se na dlouhé jízdy nepoužíval, už vůbec ne v zimě. Majiteli tříkolek bývali většinou starší nenároční muži, kteří si nechtěli rozšiřovat řidičský průkaz. 

Tříkolové vozítko prodělalo v dílničce u Františka a Mojmíra Stránských první dětské nemoci už během druhé světové války. Záměrem bylo vyrobit tříkolku s motorem o obsahu 100 ccm, v níž by řidič byl chráněn před větrem a deštěm tak jako v autě. Duralový plech na karoserii se neosvědčil, plátno bylo lepší, ale nakonec vyhrála koženka.

Po válce bratři Stránští založili firmu MOTO-VELO-SPORT, která tříkolky vyráběla a prodávala. Měla na ně patentovou ochranu. Když hrozilo, že po roce 1948 bude výroba motorových tříkolek OS-KAR zakázaná, začali své výrobky prodávat jako "specielní motorovou tříkolku pro invalidy a válečné poškozence". 

Mohli nejen vyrábět, ale zásluhou nulové daně také dobře prodávat (dal se koupit za 25% toho, co stál běžný motocykl).

V roce 1950 začaly kontakty bratrů Stránských s Velodružstvem Hradec Králové, ke spojení došlo 22. ledna 1951, kdy dílna v Parníku dostala označení Volodružstvo, závod 09, Parník. Závod měl 3 dělníky, ale rozrůstal se, prostory v Parníku nestačily. V roce 1952 se výroba přestěhovala do Solnice na Rychnovsku, kde se měsíčně vyrábělo 30-40 vozítek.

Stejně jako u prvních prototypů byl základem tříkolky Velorex Oskar 54 rám z ohýbaných ocelových trubek, na jehož zadní části byl upevněn motor. Jednalo se o dvoudobý jednoválec Jawa s objemem 246,5 cm3 a výkonem devíti koňských sil. Spojen byl se čtyřstupňovou převodovkou. Chlazení bylo vzduchem a v případě potřeby ho podporoval větrák.

Mechanicky ovládané bubnové brzdy byly instalovány na všechna kola. Velorex Oskar spotřebovával na každých sto kilometrů jízdy čtyři až šest litrů směsi benzinu s olejem.

Vozidlo s délkou 325 centimetrů bylo určeno pro přepravu dvou vedle sebe sedících osob. Za sedadlem nad motorem se nacházel zavazadlový prostor. Pohotovostní hmotnost činila pouhých 205 kilogramů a povolené užitečné zatížení bylo 190 kilogramů.

V roce 1954 zahynul při zkušební jízdě František Stránský, Mojmír Stránský také výrobu opustil. Vozítko bylo přejmenováno na Velorex.

Přestože od roku 1955 bratři Stránští u výroby už nebyli, vozítko bylo pořád vyvíjeno a zdokonalováno. V roce 1959 bylo měsíčně vyráběno 120 kusů. 

V roce 1961 se výroba přestěhovala do Rychnova nad Kněžnou a naběhla série nových vozítek. V roce 1963 byl motor Jawa 250 nahrazen dvouválcovým Jawa 350, za rok bylo vyrobeno 1.200 kusů. Od roku 1968 byl Velorex vybavován dynamostartérem.

V nejlepším je třeba přestat, říká přísloví. V roce 1971, po dvaceti létech výroby, během nichž bylo vyrobeno 15.000 Velorexu, někdo rozhodl, že výroba těchto vozítek bude nahrazena výrobou lehkých čtyřkolových vozítek. 

Mimo toho, že čtyřkolový Velorex měl primitivní konstrukci, v konkurenci s továrně vyráběnými malými automobily Trabant či Fiat500 neobstál. Během dvou let bylo vyrobeno jen 1380 čtyřkolových Velorexů, pak byla výroba zcela ukončena. 

V podvědomí veřejnosti je zapsána hnědá tříkolka. Zájem o koupení licence v druhé polovině osmdesátých let projevil nějaký indický podnik, v té době však solnické výrobní zařízení bylo zlikvidováno.