Edvard Beneš, Ludvík Svoboda a Čs. armáda v roce 1945

 Po svojí abdikaci a osobním písemném blahopřání svému nástupci Emilu Háchovi odletěl začátkem října 1938 Edvard Beneš do Francie, přičemž si vezl 12.000 dolarů (asi 0,5 milionu Kč) ze sovětského velvyslanectví v Praze jako pomoc do začátku emigrace.

Netrvalo dlouho a Edvard Beneš za hranicemi sám sebe prohlásil za prezidenta jakéhosi státu bez území a obyvatel. Když pomatený zlý mužík Beneš pobýval v Anglii, předhodil britským orgánům stovky svých politických odpůrců jako nepřátel Velké Británie. Jeho nezměrná nenávist k Háchovi, Beranovi, agrárníkům a protektorátní vládě byla neutajitelná s prodlužováním války den ze dne rostla.

Podstatně legitimnějšího konkurenta, trojnásobného předválečného premiéra Milana Hodžu, Beneš vyštval, pod hrozbou internace, z Londýna  do Spojených států. Ministru Nečasovi zakázal už rok před skončením války pro jeho „protisovětské postoje“ návrat do vlasti.

V pankráckém vězení, jen pár týdnů po svém návratu z londýnského exilu a následném okamžitém zatčení, zemřel i předválečný poslanec a Benešův odpůrce František Schwarz. Ale především – Beneš celou předválečnou československou armádu vědomě hned po skončení války zlikvidoval. Poslední část její prvorepublikové generality, která mu v exilu sloužila jako „ministerstvo národní obrany“, na přání Sovětů rozpustil a opustil. Veškeré československé armádní velení a organizaci předal  veliteli tzv. I. československého armádního sboru plukovníkovi Ludvíku Svobodovi, který bez souhlasu sovětských generálů a agentů si snad netroufl  k západu ani pohlédnou směrem .

Ostudné politické a otevřeně kriminální čistky v armádě probíhaly už od června 1945. Ludvík Svoboda i prezident Beneš s nimi souhlasili, pokud je přímo nenavrhovali. Věznění a popravy mnoha vyhozených důstojníků proto padají i na jejich hlavy. Pro Beneše a Svobodu byly jen přijatelnou cenou za sovětskou součinnost při násilném vyhánění německého obyvatelstva přes hranice do sovětské okupační zóny v Německu a jeho umístění ve východoněmeckých koncentračních táborech.

Svobodní lidé potřebují k životu pravdu mnohem více než modly a lži o pochybných hrdinech. Namísto pravdy máme hloupý a nedůstojný zákon, který tvrdí, že Edvard Beneš se zasloužil o stát…

Ve stejné době byla rozhodnutím vlády a prezidenta řada vojenských jednotek převedena v utajení pod ministerstvo vnitra řízené komunisty. Veliteli partyzánských jednotek provádějících divoký odsun německého obyvatelstva byli Svobodou jmenovaní důstojníci československé armády, kteří v místech působnosti byli povinni respektovat pokyny důstojníků Rudé armády, která tam byla usazená. Jeden pokyn pro vojsko vydal člen Svobodova štábu generál  Španiel: "Čím více Němců místo odsunu zde zemře, tím méně nepřátel budeme mít v budoucnosti." Zabíjení bezbranných lidí byla pro poválečné krvelačné hrdiny, vojáky i partyzány, docela zábava. Pokud museli napsat hlášení o svévolném zastřelení civilisty, psalo se: "Zastřelen na útěku," "Byl ozbrojen"  nebo  "Byl podezřelý, že má zbraň." 

Pováleční partyzáni se vydávají čistit pohraničí

Nikdo za to nikdy nebyl potrestán. Tisíce komunistických generálů a důstojníků ČSLA a partyzánů se  v klidu dočkaly bohaté penze a výsluh, zatímco na nepohodlné důstojníky ze západní fronty čekaly nejdříve věznice a uranové doly a potom dožívaly s nejnižšími příjmy.

Mohl se Edvard Beneš tím, že v roce 1945 zničil armádu, zasloužit o stát? To nedává smysl.