Postrk neboli šup (z
německého der Schub) patřil v
minulosti k opatřením určeným pro osoby, které narušovaly veřejný pořádek.
Patřili k nim „lidé práce se štítící“, tuláci, prostitutky a propuštění
vězni. Takzvaná postrková stráž doprovázela dotyčného či dotyčnou do rodné
obce. V českých zemích tento úkon platil až do roku 1949.
Velký přírůstek obyvatelstva v 18. století se zákonitě projevoval přibýváním lidí nemajetných. Doposud následky chudoby řešily dobročinností hlavně kláštery, které lidem v nouzi poskytovaly zdravotní péči, ubytování i práci a vzdělání. Osvícenecké kruhy problém chudoby zpočátku příliš nezajímal, dolehl na ně až poté, co velké množství klášterů zrušily a zbývajícím vzaly kompetence.
Vagabundy, povaleče a „lidi práce se štítící“ považovaly ovšem především za „jho společného bytí“ a politický ekonom Johann Heinrich Gottlob je charakterizoval následovně: „Stát má v žebrácích nejen neužitečné obyvatele, kteří nepřispívají ani v nejmenším k jeho blahu, nýbrž tito neužiteční členové společného bytí chtějí být také živeni pílí ostatních občanů.“
Odtud zbýval už pouhý krok k postrku – vykázání jedince z určitého místa a jeho převoz do domovské obce.
„Všude jsme obklopeni vojskem neohrožených žebráků. Žádají zcela nebojácně rychlými hlasy tu peníze, tu oděvy, a jestliže následuje odmítavá odpověď, musí si člověk nechat líbit tisíce smělých a hanebných výtek, zlých kleteb a hromských nadávek,“ stěžoval si na poměry 18. století výše zmíněný Gottlob.
Společnost považovala tuláky za nebezpečné, ba přímo zločinné.
Už v 16. století se objevila idea zodpovídání obcí za své chudé, ale nařízení o „vymýcení žebráků a tuláků“ se prosadila až o 200 let později. Teprve patent Josefa II. z roku 1777 stanovil princip politického domicilu – tedy stálého bydliště, kam se lidé postrkem vraceli na náklady obce.
Tento statut prakticky nahrazoval teprve rodící se síť chudinského zabezpečení:
1. Za tuláky se označovali jedinci bez práce, bez zaměstnání, kteří se potloukali z místa na místo a žili z darů lidského soucitu. Někdy si našli dočasně práci, jindy se pokoušeli získat jídlo, šaty, peníze krádežemi a jinou kriminální činností.
2.Naproti tomu žebráci se netoulali, přežívali většinou v jedné obci či regionu – žebrali na ulici, před kostelem či chodili do oblíbených štědrých domácností ve městech a na vesnicích.
Členy obou skupin se občané mohli stát z nejrůznějších důvodů – nejen kvůli lajdáctví, lenosti, ale i kvůli duševní zaostalosti. Dostali se mezi ně sirotci, bezprizorní děti, nalezenci, alkoholici, prostitutky, propuštění vězni, nemocní. A každý však měl v některé obci domovské právo. Podle Ottova slovníku získal občan domovské právo „narozením, vdáním, přijetím ve svazek domovský a nabytím veřejného úřadu“. Děti spadaly pod domovské právo otce, ženy provdáním získaly domovské právo svého manžela.
Zákon o domovské příslušnosti se změnil až v roce 1896. Podle jeho novely mohl získat domovské právo v určité obci každý, kdo v ní bydlel nejméně 10 let, a během této doby nebyl trestán ani nepoužíval výhod chudinské péče.
O udělení domovské příslušnosti rozhodovalo zastupitelstvo obce. Cizí příslušníky mohla obec vypovědět, pokud se něčím prohřešili a nevedli spořádaný život, a poslat je postrkem domů. Příslušnost k obci zaručovala také chudinskou podporu podle zákona z roku 1868. Churaví a staří občané – nikoli nezaměstnaní – museli prokázat, že nejsou schopni výdělečné činnosti, a poté jim bylo poskytnuto bydlení zpravidla v obecní pastoušce.
Prostředky na sociální péči se realizovaly soukromou dobročinností a vůbec všemi možnými prostředky – prodejem pohlednic, lístků, představení „ve prospěch chudých“. V některých vesnicích vznikl z pastoušky oficiálně chudobinec, zpravidla o jedné místnosti. A i na mizerný pokojík se čekalo – zájemců bylo bezpočet a na každého se nedostalo.
Mezitím ovšem stále stoupalo množství těch, kteří se z nějakého důvodu nemohli sami uživit a tvořili průmyslovou rezervní armádu. K nim a k postrku se vztahoval říšský zákon o postrku z roku 1871. Protitulácký zákon z května 1873 zakotvil možnost na základě soudního rozhodnutí internovat osobu bez stálého bydliště a bez stálého pracovního poměru v donucovací pracovně až na dobu tří let. Tuláctví se tak stalo trestným činem. Zákon doplnila novela z roku 1885, která zvýšila tresty za potulku na dobu jednoho až tří měsíců.
Zákon o postrku pak zahrnoval „z policejních důvodů“ přesně vymezené skupiny osob: „Tuláky a jiné práce se štítící osoby, které využívají veřejné dobročinnosti, individua bez průkazu a bez určení, která nemohla prokázat žádný příjem a žádné povolené živobytí, prostitutky, které neuposlechly úřední příkaz k odchodu z obce, jakož i vězně a trestance, pokud ohrožují bezpečnost osob a majetku.“
Zákon o domovské příslušnosti a postrku byl zrušen 1. ledna 1950, ale změny přicházely jen pomalu. Lidé mladí a zdraví byli předvoláváni na pracovní úřady a násilně nuceni k práci ve státních podnicích. Lidé, kteří pro stáří či nemoc nebyli schopni pracovat a nebyli pojištěni, dostali od státu sociální důchod do výše 600 korun (po měně v roce 1953 to bylo okolo 100 korun). Byla to bezvýznamná částka, žebráky včetně slovenských cikánů proto bylo možné spatřit v českých zemích ještě celá 50. léta, i když bezpečnost je pronásledovala a naháněla na pracovní úřady nebo do domovů důchodců apod. Postupně se poměry mezi lidem chudým a nechudým vyrovnávaly, o něco lépe se žilo jen lidem s jistou červenou legitimací.
Žádné komentáře:
Okomentovat