Privatizace.
Lépe řečeno, nejen ona, ale i celý způsob ekonomického přechodu z plánovaného
hospodářství do tržního. A ještě jinak, zlodějna za bílého dne provedená s
estrádním šarmem (kdo by zapomněl na známé tváře v reklamách na fondy, banky,
kampeličky...) a jejímž výsledkem je současný marasmus. Obyčejní lidé se právem
cítí okradení. Nyní se lidé handrkují a dělí na „kavárnu“
a „hospodu“ místo toho, aby se sjednotili a tuneláře posadily do vězení a majetek si vzali zpět.
Pokud by měly být
napraveny chyby 90. let, muselo by se sáhnout po zestátnění neprávem nabytého
majetku a k naprosté reorganizaci hospodářství nejen podle ideí Pražského jara,
ale v souladu se současnou ekonomickou teorií.
Autoři privatizace nám
ve všemožných televizních dokumentech vyprávějí, že byla jedna jediná cesta.
Ale, jak nejen příklady Slovinska, ale i z dějin našeho ekonomického myšlení
ukazují, bylo více cest, jež však byly odmítnuty z ideologického hlediska, nikoliv
na základě zdravé ekonomické rozvahy.
Začněme
ideologií, od Havlovy disputace s Kunderou z podzimu roku 1969 bylo jasné, že
bude první polistopadový prezident prosazovat „osvědčenou cestu Západu“, tedy žádné opakování Šikových reforem, jimž byla
většina veřejnosti nakloněna. Havel však nepředpokládal zlatou horečku divokého Západu, ale sociálně-tržní hospodářství, které stálo za
hospodářským zázrakem poválečného Německa.
Ve své naivitě Havel nepochopil, že leze na
lopatu ježibabě Tchatcherové, která mu otevřela pece neoliberalimu, chcete-li
myšlení džungle, v níž silnější požírá slabšího. Na obranu Václava Havla je
nutné podotknut, že stejnou chybu udělali také východní Němci.
Tragikou české
politické reprezentace bylo, že jiné modely byly propracovány a připraveny na
stole.
Kromě Klausova plánu,
jejž jsme byli nuceni prožít (včetně rodinných tragédií), zde byly další
možnosti. Historikové mluví o třech, čtyřech modelech. Klausův plán byl
jednoduchý, devalvovat měnu, snížit tak cenu práce a lidu naoko svěřit akcie
státních podníků. Že byli připraveni v závěsu kamarádi, kteří vytvořili
neprůhledné privatizační fondy (zkratka PPF znamená První privatizační fond) a
že byli podhodnoceny ceny podniků, je dnes veřejným tajemstvím. Jistě, na území
Československa byly podniky, které potřebovaly investice na modernizaci výroby,
ale podniky byly po převzetí novým vlastníkem zrušeny.
Další plán byl
paralelně vyzkoušen u našich severních sousedů. Východoněmecký příběh byl
krutější, přímější, ale umožnil zavedení pracovně-právních jistot na celém
území (místa dělníků v dozorčích radách). Tento plán podporovali na našem území
lidé kolem Václava Havla, například
prof. Švejnar.
Pozitivně se projevil v odkupu mladoboleslavské Škodovky
Třetí
plán, podporovaný v modifikované podobě prof. Komárkem a provedený v praxi ve
Slovinsku, ukázal svou životnost, přivedl tuto malou republiku k rozkvětu i k
euru, jehož příliš rychlé přijetí přivedlo zemi k současnému stavu. Slovinský
ekonomický zázrak, který se nekonal na účet zaměstnanců, ale za jejich účasti,
narazil, když se k moci dostala Demokratická strana Slovinska, vedená „slovinským Klausem“ Janšou. Tehdy byly zrušeny
výhody sociálního státu včetně rodinné a vzdělanostní politiky a došlo k
privatizaci.
Jaké je
poučení z „největší zrady
obyčejných lidí“? Jak toto dění napravit?
Především nedovolit, aby myšlenky sociálně-tržního hospodářství nebyly
zapomenuty. Prosazovat radikální reformy, které zničí vliv oligarchie v
politice a povedou k demokratizaci společnosti i na poli hospodářství.
Žádné komentáře:
Okomentovat