Užhorod stále vzpomíná na 1. československou republiku

"Tolik toho, co se u nás vybudovalo za 20 let Československa, neudělalo se zde za 1000 let před rokem 1919 ani za 80  let po roce 1939," říkají lidé v Zakarpatské Ukrajině. Československá minulost je v Užhorodu a dalších městech stále všudypřítomná. Přišli čeští, úředníci, učitelé, četníci, vojáci, inženýři, lékaři aj. Stavěly se nemocnice, školy, úřady, úřady, továrny, obchody, železnice, silnice, mosty atd.  Zaostalý kout země mezi Slovenskem, Maďarskem, Rumunskem, Ukrajinou a Polskem byl Československem povýšen na prudce rozvíjející oblast. Lidé v hlavním městě Užhorodě vzpomínají, jsou hrdí a vděční, že mohli být součástí Československa (na rozdíl od velké části Slováků).

 Bohužel přišla v roce 1939 německá okupace Čech a Moravy, vyhlášení  Slovenské republiky a rozpad Československa. Zakarpatská Ukrajina se stala kořistí Maďarů. Po válce si ji přivlastnil Stalin a stala se součástí SSSR. Po pádu komunizmu a Sovětského svazu mnoho lidí v Zadokarpadsku si přálo obnovení předválečného Československa. Klaus a Mečiar si však nepřáli spojování zemí a lidí, ale rozdělování. Přišlo nové rozdělení Československa. Opět vznikla Slovenská republika, která Zakarpatskou Ukrajinu oddělila od Čech a Moravy.

O spojení Slovenska a Zakarpatska s českými zeměmi sice jednali během první světové války s Masarykem krajané z těchto zemí v USA, ale v říjnu 1918 bylo oficiálně připojeno jen Slovensko. Teprve 8. května 1919 se uskutečnilo v Užhorodu jednání zakarpatských politiků, ze kterého vzešel návrh na oficiální připojení země k Československu. Samosprávným územím Československa, s názvem Podkarpatská Rus, se Zakarpatsko stalo na základe smlouvy uzavřené na mezinárodní konferenci v St. Germaine 10. září 1919.

Rozloha Podkarpatské Rusi byla 12.635 km2, žilo v ní 604.000 obyvatel, nejvíc Rusíni, ale také Maďaři, Rumuni a Němci. 13 procent obyvatelstva tvořili Židé. Obyvatelstvo sice bylo nadané, ale zásluhou toho, že Maďaři zde dlouhá léta brzdili výstavbu škol a vzdělání, bylo v roce 1919 na Zakarpatsku až 60 procent lidí negramotných. Československo investovalo na Podkarpatské Rusi a Slovensku velké částky, což zřejmě bylo na úkor Sudet a pohraničních českých krajů.

Zakarpatská Ukrajina je hornatá krajina, polovina území je pokrytá lesy, v roce 1919 bylo zde 2.200 km2 orné půdy. Nejvyšší hory jsou přes 2.000 m vysoké (Pop Ivan 2.030 m). Všechna voda je sváděna do řeky Tisy. Z nerostného bohatství byla ceněna ložiska barevných kovů, kaolinu a soli. Nacházela se ve větším počtu ložiska ropy a minerálních pramenů.

Po rozpadu SSSR zůstala Zakarpatská Ukrajina součástí Ukrajiny, jejíž možnosti starat se o odlehlé chudé oblasti jsou omezené, a tak velká část Rusínů vyráží za prací do České republiky nebo Maďarska, kde si přijdou na mzdy třikrát až čtyřikrát vyšší než doma.