Budějovice, tunely a Země živitelka. Zahradníček komentuje

Po roce jsme se opět podívali na výstavu Země živitelka. Byli jsme zase na rozpacích. Tak jako vždy v předcházejících letech. Velká nabídka  zemědělské techniky. Objevila se i řada nových značek. Marně jsem však hledal své oblíbené traktory Valtra.

Pořadatelům Země živitelky se opět povedlo vybrat termín, kdy teploměry každý den atakují třicet stupňů Celsia. Pamětník očekává dlouhé fronty u stánků s pivem, ale dočká se jich jen výjimečně. Kde jsou doby, kdy pořadatelé z Pivovarské zahrady nestačili odnášet pytle s papírovými kelímky od piva. Dnes papírové kelímky nejsou, nahradili je plastové, ale těch se na stolech nachází poskrovnu. Tak v průměru dva na stole. Cena 45 Kč za Budvar odpovídá předlistopadové ceně 4,50 Kč. V ceně tedy to není, že lidé už na Živitelce nepijí jako duhy. Důvodem je zřejmě změna zemědělství, které po roce 1989 opustilo asi půl milionu lidí, takže se na Živitelku už nevydávají party žíznivých traktoristů, opravářů, krmičů, veterinářů, lesníků, rybářů a jiných  "kolektivů" ze zemědělství i mimo něj. Druhým důvodem abstinence na výstavišti je, že většina návštěvníků už nepřijíždí autobusy, jichž na náplavce Vltavy stávaly stovky, ale osobními auty. A řidičům je pití alkoholu zakázáno.

K návštěvě výstavy v Českých Budějovicích patřívala vždy prohlídka náměstí a návštěva restaurace Masné krámy, která po privatizaci byla dlouhý čas uzavřena, snad hrozilo i přestavění na kanceláře. Dnes je zase v provozu, ale pro našince je finančně nedostupná. Japoncům a Američanům ceny nepřipadají vysoké. Masné krámy jsou v Krajinské ulici, o kterou, stejně jako o náměstí, vedou války s českobudějovickou radnicí noví majitelé domů. Nyní prosadili zákaz vjezdu malých autobusů městské dopravy a chtějí v Krajinské ulici a na náměstí vysadit vysoké stromy, aby se jejich domy ochladily v stínu stromů. Inteligence socialistických chalupářů se nedá zapřít ani v krajské metropoli, i když většina z nich zbohatla v Klausovu kapitalizmu. Sobectví je  jistě vrozené.

Hojdydla, hojdydla, německý povidla, hojdydla, hojdydla, český koláč…kdysi denně zněla v rozhlase Píseň týdne o tom, že Budějce jsou překrásný město a mají tam rynk. Na českobudějovickém náměstí kdysi už stromy byly. A jezdily tam tramvaje. Náměstí bylo tehdy mizerně vydlážděné, za deště plné bláta, a sloužilo nejméně jednou týdně jako tržnice. Současná elegantní dlažba na náměstí pochází z roku 1935. V tom roce se v Plané u Českých Budějovic začalo stavět letiště. A staví se dodnes. Rozestavěné letiště sice zabralo za války německé letectvo a v letech padesátých letectvo armády československé. Po vojácích zbyly alespoň betonové přistávací plochy, ale po posledních 20 letech výstavby mezinárodního letiště pořád není vidět nějaký hmatatelný výsledek. A do roku 2026 není naděje na zahájení provozu.

Z Deníku sebraného u brány výstaviště se lze dočíst o dalších budějovických těžkostech, které se jinde řeší prakticky přes noc. Co se jinde, v Praze nebo za hranicemi, staví  několik měsíců, v Budějovicích mnoho desetiletí, pokud se to z nějakých žabomyších důvodů neodloží nebo se na to nezapomene. Vzpomínám, že jako žák jsem si v padesátých letech koupil za 5 korun los na podporu výstavby Jihočeského divadla na Mariánském náměstí. Někdy okolo roku 1960 byla kvůli stavbě divadla zbořena celá severní strana Mariánského náměstí, včetně budovy kina Lípa a elegantní secesní restaurace Metronom. Nic se nestavělo, peníze na výstavbu zmizely. Od té doby to tam vypadá jako zřícenina, plocha slouží jako parkoviště. Nyní opět někdo vytáhl na světlo boží nápad, že by se na Mariánském mělo nové Jihočeské divadlo postavit. Byl by zázrak, kdyby se začalo něco stavět. Pokud na to někdo dá peníze. Nejspíš to zase dopadne jako se stavbou Kaplického koncertní síně Rejnok ve Čtyřech Dvorech, kde byla kvůli tomu zbořená celá bývalá tankistická kasárna. Peníze se nehrnuly tak, jak si společnost pro výstavbu vysnila. Ve skutečnosti ani moc lidí nebylo, kteří by tu obludu ve městě potřebovali. A nikdo netoužil do ní vkládat peníze.

Byl zrušen i projekt tunelu pod českobudějovickým nádražím, který už stál desítky milionů korun. Nikdo na stavbu nechce dát 700 milionů. Nyní se bude za další miliony projektovat nová trasa tunelu pod nádražím, údajně bude tunel levnější. Je možno doufat, že to nebude bludiště, jako je podchod před nádražím, který téměř nikdo nepoužívá. Lézt po schodech dolů, hledat správný východ a potom lézt zase nahoru je výkon hodný několikanásobného přechodu přes ulici. Hlavy architektů z hvězdných výšin nedohlédnou na praktický český jih a tvoří nesmysl za nesmyslem. Zřejmě jim to vynáší.

S tunely jsou v Budějovicích problémy. Dálnice D3 z Prahy k rakouské hranici se začíná nenápadně přibližovat k Českým Budějovicím , ale veselo bude až se skutečně k Budějovicím přiblíží. Už nyní se hromadí petice s protesty, všichni by dálnici chtěli poblíž bydliště, nejlépe pár metrů od domu, ale aby nevedla po povrchu a hluk panstvo neobtěžoval. Proto přichází jeden projekt za druhým, jak a kde dostat dálnici u Budějovic pod zem. Ředitelství silnic a dálnic kývá na všechno a zřejmě čeká na dobu, kdy protesty dosáhnou soudních sporů takového rázu, že bude možné stavbu zastavit.

 

Být v Budějovicích znamená ochutnat i jízdu trolejbusem. Dnes to je paráda. Pamatuji padesátá léta, kdy po zrušení tramvají začaly jezdit francouzské trolejbusy. Nastupovalo se zadními dveřmi, u nichž byla vyvýšená pokladna, za níž seděla vždy nějaká nevrlá paní prodávající jízdenky: 60 haléřů platili dospělí, 30 haléřů děti. Často se během jízdy stávalo, většinou na křižovatkách, že vypadly "klacky" z drátů, jak řidiči trolejbusů říkali. Řidič musel vylézt a pomocí provazu "klacky" připojit. Po roce 1968 se nové vedení města rozhodlo trolejbusovou městskou dopravu zrušit a nahradit ji autobusy, které žádné dráty nepotřebují. Sovětští osvoboditelé nabídli neomezené zdroje nafty. Černý kouř za každým autobusem MHD byl až do počátku 90. let nejčastější dojmem z návštěvy Budějovic.

"Já nemám jízdenku," plačtivým  hlasem oznamovala plnému trolejbusu šedovlasá žena, "kde se dá koupit, abych nedostala pokutu?" Hned několik hlasů ji odpovědělo, že jízdenky se kupují v automatech na zastávkách. "Dojděte si k řidiči, on vám ji prodá!" radil kdosi. "Jízdenky musí být do sedmdesáti let, od sedmdesáti se jezdí zdarma," informoval další, "od 1. září si musí důchodci nad šedesát pět let koupit za 10 korun kupon na celý rok". "Nebylo vám už sedmdesát?" ptala se žena středních let. "Devadesát pět mi bylo," odvětila nešťastná cestující. Lidé okolo vydechli úlevou a údivem. "Sedněte si a o jízdenku se nestarejte!"

Josef Zahradníček a kol.