Takzvané
církevní zákony z října 1949, namířené proti katolické církvi, nepostihly její
důležitou součást - církevní řády a kongregace. Ty si uchovaly určitou
samostatnost, což komunistickou moc dráždilo. V březnu a dubnu 1950 proto v
Československu spustil stát nezákonnou násilnou akci, jež měla za cíl likvidaci
klášterů a mužských katolických řeholních řádů. Akce nesla krycí název
"K" (Kláštery) a provedla ji na pokyn Státního úřadu pro věci
církevní Státní bezpečnost za spoluúčasti Sboru národní bezpečnosti a Lidových
milicí.
Násilné zabírání
mužských klášterů po celé republice započalo už v noci z 13. na 14. dubna a
vyvrcholilo o dva týdny později, v noci z 27. na 28. dubna 1950. V
Československu bylo během Akce K zlikvidováno 219 řeholních domů a internováno
2376 řeholníků. Aby režim zdůvodnil tento zásah před veřejností, rozhodl o
zdiskreditování řádů i jejich představených tím, že je obviní z činů proti
republice. Došlo tak na známý monstrproces se sedmi čelními představiteli
řeholí, které vybral osobně předseda Státního úřadu pro věci církevní Alexej
Čepička (plus několik náhradníků, kdyby to u některých náhodou nevyšlo) a kteří
byli pozatýkání během února a března 1950.
Souběžně s tím rozjela
komunistická moc své tažení proti mužským řádům i proti církvi také na dalších
místech.
Kardinál Beran se
těšil velkému respektu, danému tím, že se za války nesklonil před nacistickou
mocí a byl vězněn v Terezíně a v Dachau. S nastupující
komunistickou totalitou se odvážný arcibiskup nedokázal smířit. Svůj odmítavý
postoj dal najevo hned v únoru 1948 ve svém pastýřském listu "Nemlč,
arcibiskupe, nesmíš mlčet!". Díky jeho postoji a jednotě biskupského sboru
se katolická církev stala jednou z posledních institucí ve státě, která stále
odolávala nátlaku komunistických úřadů.
V roce 1949 se pokusil
komunistický režim zlikvidovat katolickou církev "dohodou“ s nepevnou
částí věřících. V červnu byla vyhlášena Katolická akce, kterou v Praze ve
středu 15. června 1949 odmítla tajná biskupská konference. K tomu byl vydán
pastýřský list, který se měl číst v katolických kostelích v neděli 19. června o
slavnosti Božího těla.
Arcibiskup Beran
pronesl v sobotu 18. června 1949 ve strahovském klášterním kostele veřejné
kázání, v němž vyzval věřící lid k větší jednotě s biskupem, k vytrvalosti a
lásce ke Kristu. O den později, v inkriminovanou neděli, se měl po mši konat
obvyklý průvod. Katedrálu ale obsadili členové Lidových milicí a příslušníci
Státní bezpečnosti, Josefa Berana zatkli a internovali v arcibiskupském paláci.
Zásah 13. dubna 1950
potkal kláštery a řeholní zařízení sedmi nejpočetnějších řeholí v
Československu.
Scénář byl ve všech
případech shodný - ozbrojení příslušníci SNB, StB a oddíly Lidových milicí
obsadili kolem půlnoci budovy kláštera, probudili spící řeholníky, přinutili je
obléknout se a sbalit si nejnutnější věci. Následně je svolali všechny do jedné
místnosti, kde jim zmocněnec Státního úřadu pro věci církevní oznámil
"zestátnění objektu státním dekretem" s tím, že oni sami se budou
moci "dál svobodně věnovat duchovní činnosti" v jiných, k tomu
vyhrazených klášterech. Ve zbytku noci je pak autobusy a nákladní auta s
ozbrojeným doprovodem svážely z jednotlivých klášterů do centralizačních
středisek.
V rámci první etapy
tak byli salesiáni svezeni do Oseku (240 osob), redemptoristé do Králík (238
osob), jezuité do kláštera v Bohosudově (217 osob), františkáni do Hejnic (138
osob) a premonstráti, těšitelé a němečtí rytíři se museli přemístit do kláštera
v Broumově (celkem 110 osob).
O dva týdny později
navázala na tuto akci její druhá etapa - K2, která se týkala členů zbylých
řádů. Celkem šlo o řeholníky z 69 klášterů v celkovém počtu 364 osob, kteří
putovali do internačních středisek v Bohosudově (29 řeholníků, převážně
minoritů), v Osek (68 řeholníků, konkrétně salvatoriánů a piaristů), v Broumově
(180 řeholníků z řádů dominikánů, kapucínů, křížovníků a maltézských rytířů) a
Hejnic (78 řeholníků z řádů benediktinů, petrinů, bosých augustiniánů,
cisterciáků a servitů). Provinciálové, představení jednotlivých řeholních domů
a takzvaní reakční řeholníci byli od zbytku odděleni a posláni do internačního
kláštera v Želivi na Pelhřimovsku.
Výsledkem celé akce
byla likvidace drtivé většiny mužských klášterů a klášterních zařízení.
Další úder státu
přišel 26. září 1950 v důsledku takzvané Akce Ř, která se zaměřila na ženské
kláštery. Do soustřeďovacích středisek při ní bylo odvezeno přes čtyři tisíce
řeholnic.
Akce K byla naprosto
nezákonným aktem násilí. Neexistovala vůbec žádná právní norma, která by takový
postup státních orgánů umožňovala, ať už celkově nebo v jednotlivých případech.
Následné "majetkové převody" klášterního a řeholního majetku do rukou
státu pak teprve zpětně "pololegalizovala" vyhláška Státního úřadu
pro věci církevní z 31. května 1950, která převedla správu řeholního majetku
"nesloužícího řeholním účelům" na státem řízený náboženský fond. Je
pochopitelné, že kláštery zbavené násilím řeholníků spadaly právě do této
kategorie. Většina ze zabraných klášterních budov, jichž bylo na 429, se přitom
nedostala do rukou nemocnic, což režim v rámci své propagandy tvrdil, ale
připadla především armádě a ministerstvu vnitra.
Akce K sice výrazně
zasáhla řeholní život v Československu, ale činnost církevních řádů přesto
nedokázala ukončit. I přes svou internaci řeholníci tajně pokračovali ve své
činnosti a vychovávali své následovníky, někteří byli dokonce tajně vysvěcováni
na kněze. Zničit církev se komunismu nepodařilo, byť její význam i vliv
totalita výrazně poznamenala.
Žádné komentáře:
Okomentovat