Ondráček není Stalin. Zahradníček komentuje

Radost z českých olympijských medailí už dávno vyprchala, utekl další týden, automat svět se točí  neúprosně dál, přicházejí nové události, nové úspěchy a neúspěchy, nové aféry. Nejen prací a chlebem živ je moderní člověk. K životu potřebuje zábavu, vzrušení. A o to starají media.

Včera se konaly demonstrace proti komunistickému poslanci Ondráčkovi, kterého ostatní poslanci zvolili, aby kontroloval kontrolory, co kontrolují policii a jí podobné instituce. Vyprovokování takových demonstrací vidím jako tahání problému za ocas, či odvádění pozornosti od mnohem větších a zásadnějších problémů. Ondráček by dnes byl až ten poslední, kdo by mohl rozhodnout o změně režimu. Rozhodují slovo zatím má volič, ten volič, který s plným bachorem sedí doma v teple u televizoru, popíjí Kozla a nadává na Evropskou unii - z něj, z tohoto maloměšťáka a národovce, je třeba mít strach

Je sice pravdou, že před únorový převratem roku osmačtyřicátého komunisté měli v rukou bezpečnostní složky, měli agenty ve všech politických stranách, úřadech a spolcích a mohli neomezeně šířit rudou propagandu. Zahnali demokracii do kouta a s vyzbrojenými milicionáři oznámili převzetí vlády. Mnohé věci se opakují, ale dneska, kdy se komunisté těší na vstup do vlády, je situace jiná. ČR je součástí EU a NATO, i když se to komunistům nelíbí a vedou proti Západu podvratný boj, je zde naděje, že obyvatelstvo nebude souhlasit s dalším zhoršením své ekonomické situace, české příjmy stále jsou, proti příjmům západních sousedů, velmi mizerné.

V pokřiku na Ondráčka zaniklo jedno výročí, které hodně ovlivnilo život v českých zemích, ale i zemích jiných. Před pětašedesáti lety, ve čtvrtek 5. března 1953, zemřel na své dače v Kuncevu u Moskvy Jozif Vissarionovič Stalin, Gruzínec s vlastním příjmením Džugašvili, jenž v době smrti byl stále generálním tajemníkem Komunistické strany SSSR a předsedou vlády (rady ministrů) SSSR.

Lenin a Stalin

Onemocněl soudruh Stalin! Vážným hlasem oznamovali v rádiu, kde skončily naplánované pořady a svět poslouchal, jak šiky nejlepších sovětských profesorů se Stalina snaží vyléčit. V té době zřejmě už byla jeho diktátorská duše někde v pekle, ale kremelská mašinerie chtěla získat čas, ještě řešila jakým způsobem  Stalinovu smrt oznámit světu. Československo se potom ponořilo do smutku. Mimo čtení seznamu těch papalášů z celého světa, kteří KS SSSR kondolovali, zněla všude jen vážná hudba.

Byla v tom roce tuhá zima s velkým množstvím sněhu, byl nedostatek uhlí, a tak jsme ještě na začátku března 1953, kdy sníh už začal tát, ve škole měli "Uhelné prázdniny."  Škola tedy poskytla prostor pro komunistickou tryznu za Stalina. Našlo se i uhlí pro zatopení. Tabule byla zakryta černým flórem, vedle československá a sovětská vlajka. Stalinův obraz - ty byly ve všech třídách - byl přetažen černou stuhou. Před tabulí byl stůl a na něm Stalinova bysta a sešit, do kterého se truchlící občané měli zapsat. Vedle stolu se muži střídali na dvoučlenné čestné stráži. Celý den, nebo dva,  se zde střídali komunisté s rudými stužkami na rukávech, svazáci v modrých košilích a hasiči v prvorepublikových uniformách s lampasy na kalhotách. Mimo komunistů, stráží a mládeže, pro kterou to byla velká atrakce, tam přišlo několik lidí. Většinou ze zvědavosti. Babky si utíraly oči - ale to dělaly na každém pohřbu.

Sotva mrtvého Stalina schovali v Moskvě do mauzolea, zemřel v Praze Gottwald a situace v naší škole se opakovala, i když smutek už nebyl tak upřímný a intenzivní. Rozlétly se totiž zprávy, že Gottwald byl v Moskvě otráven, předtím zřejmě byl otráven Stalin. Taková úmrtí vysokých politiků krátce za sebou se opravdu jevila podezřele. Už tehdy začala českým stalinistům ujíždět půda pod nohama, přesto na Letné obrovský Stalinův pomník postavili. Byl to bouřlivý rok 1953, volba prezidenta, za necelé tři měsíce přišla měnová reforma a potom pár zábavných projevů prezidenta Zápotockého.

Josef Zahradníček