Edvard Beneš, bezcitný a mstivý bojovník

Je dnes neuvěřitelné, že člověk s takovým charakterem jako měl Edvard Beneš, mohl být po roce 1945 oslavován jako hrdina a stát se hlavou státu titulovanou prezident-budovatel. V Čechách a na Moravě žijí takové národy, kterým stačí špetka nesrozumitelných siláckých výroků a vše špatné je zapomenuto. Ze zbabělce je rázem hrdina.

13. května 1945 byl na pokyn komunistického ministra vnitra Václava Noska zatčen a uvězněn na Pankráci prezident Emil Hácha, který v té době byl tak nemocný, že nevěděl, co se s ním děje. Přesto Edvard Beneš vydal 15. května  dekret o Národním soudu Emila Háchy. Týden, než zemřel, musel být Hácha v izolaci ve věznici, nesměla k němu ani jeho dcera. A bezcitný Beneš, jak bylo u něho běžné v takových případech, kdy šlo o někoho už bezvýznamného, mlčel. O nějaké morálce nebo velkodušnosti nelze vůbec ani uvažovat. Mstil se. Nedokázal strávit Háchovu odpověď do Londýna v roce 1941, že Benešova propaganda z londýnského zátiší vrhá lidi v Protektorátu do záhuby. Benešovi totiž na lidech vůbec nezáleželo, jinak by nemohl dát příkaz k atentátu, šlo mu jen o vlastní kariéru. Uvěznění těžce nemocného Háchy je jen potvrzení toho, že Beneš byl politikem podprůměrného formátu a jeho lidský profil byl ještě slabší. Útěchou pro demokraticky uvažující obyvatelstvo je, že alespoň po roce 1989 byl Hácha rehabilitován.

Benešova odvrácená strana demokrata je jasná. Jeho sázka na Sovětský svaz hovoří za vše. Ke Stalinovi se obracel už ve 30 letech jako ministr zahraničí, ale na konci války to už jeho exilové prezidentování orientované na Kreml by bylo dnes považované za duševní poruchu. Být stále nahoře, tahat za drátky, pořád cosi řídit a organizovat byl Benešův sen za války.

Co Benešovi nelze upřít, byla schopnost přesvědčit národ, že jeho zbabělost je ve skutečnosti geniální strategie. Tak dlouho z Londýna mluvil o nutnosti dosáhnout osvobození národa, od kterého sám ve chvílích nejhorších utekl, až tomu národ uvěřil. Nešlo mu samozřejmě o národ, ale o sebe, chtěl se znovu dostat nahoru za každou cenu. Velikášství a snaha být stále na výsluní a všechno řídit v něm byly nezničitelně zakořeněny. Věděl, že jako prostý občan, kterému by kdokoliv mohl připomínat chování po Mnichovu, žít po válce nemohl.

Edvard Beneš nebyl nikdy žádným geniem politiky a diplomacie, jak o sobě nechával za 1. republiky, i po válce, šířit. Byl to úředník, který dělal všechno podle šablon, jakmile měl řešit nějakou novou neznámou situaci, zklamal na celé čáře. V takových chvílích jako by neviděl, neslyšel své okolí, začal jednat zbrkle podle nějakých duševních úletů. Tak to bylo i v roce 1945, kdy odmítl požadavky demokratických stran na obnovení prvorepublikového parlamentního systému (který byl obnoven až po roce 1989) a dobrovolně plnil přání komunistických demagogů, kteří si pomoci Stalina připravovali vyvolání puče. Beneš odmítl tradiční parlamentní systém a dohodl se s komunisty na sovětském typu vlády vznešeně nazvaném Národní fronta. Byly ponechány jen levicové socialistické strany a středová strana lidová. Ostatní strany byly zakázané, představitelé prvorepublikových pravicových stran pronásledováni a vězněni. Zejména agrárníky Beneš nenáviděl kvůli tomu, že odmítali diskriminaci německého obyvatelstva, při prezidentské volbě proti Benešovi postavili vlastního kandidáta a v roce 1938 nesouhlasili s rozpuštěním armády. Beneš se po roce 1945 pomstil i představitelům prvorepublikové armády. Generálové byli uvěznění, někteří popraveni.

Před únorovým pučem komunisté ovládali rozhodující ministerstva: vnitro, obranu, zemědělství, informace. Noviny mohly být vydávány jen povolenými politickými stranami a největšími organizacemi Národní fronty, které byly ovládány komunisty. Beneš souhlasil. Do roku 1947 se komunistům podařilo získat převahu v SNB a obměnit vysoké důstojníky v armádě. Odbory řízené komunisty protiprávně zřídily ozbrojené Lidové milice. Beneš nic nenamítal. Zřejmě se domníval, že vyhnáním 3 milionů německého obyvatelstva se zavděčil komunistům tak, že ho přijmou za svého příznivce. Masový odsun Němců jako akt odplaty se zrodil jen a jen v Benešově hlavě. Přestože Beneš komunisty zbavil Němců jako nebezpečných odpůrců, vděku se příliš nedočkal.

V roce 1948 Beneš při obraně demokracie selhal znovu. Únorový puč byl jen výsledek Benešovy pomatené touhy být včele čehokoli. Nepochopil, že Gottwald a jeho komunisté Beneše jen využívají k vytváření zdání československé poválečné demokracie. Benešovými projevy o "boji za národní demokracii" se struktury KSČ jen bavily. Žádný boj Beneš nepodstoupil, jen ustoupil komunistické diktatuře.