Dnes už čtvrtý den máme novou vládu, která vyvolává rozpaky mezi politiky všech stran. Vláda je
menšinová, spoléhá na podporu komunistů a okamurovců a není si jistá podporou
sněmovny.
Přikláněl bych se k
názoru, že by vláda měla dostat prostor a čas ukázat, co dokáže, kdyby ve vládě
nebyli ministři, kteří už předvedli, že toho moc neumí. Na ministerstvu dopravy
zůstal Ťok, za něhož bylo během čtyř let postaveno celých 14 kilometrů dálnic.
To je tedy úspěch! Za stejnou dobu bylo ve třicátých letech v Německu postaveno
5.000 km dálnic. A bez výkonné mechanizace, jaká je k dispozici v současnosti.
Nedávno přivedli
Rakušané vídeňskou dálnici k Mikulovu, druhá rakouská dálnice od Lince, se spoustou
tunelů, končí poblíž Dolního Dvořiště. Z české strany jsou zatím jen vzdálené náznaky, že by mohlo někdy dojít k napojení. Peníze ovšem z Ťokova ministerstva
tečou kamsi a tečou, a zřejmě se nic nezmění.
Rovněž rozvoj
železnice se zastavil. Německé dráhy dokonce se rozhodli nepouštět přes české území
rychlíky z Berlína na Vídeň, protože zjistili, že po delší trase přes Bavorsko se do
Vídně dostanou za kratší dobu.
Ve vládě je nadále
Šlechtová, dokonce se stala ministryní obrany. Dříve byla ministryní pro místní
rozvoj a měla v kanceláři dvě rakve. To snad nevyžaduje další komentář. Armáda
se má na co těšit.
Můj komentář si
nezaslouží ani sjezd fašistů v Chodově,
ani reklama ČESKÝCH DRAH na zájezd do Vídně. U vlaku zůstanu, neboť v tomto
týdnu jsem cestoval a porovnával cestování před padesáti lety a dnes. Přiměli
mě k tomu mladí lidé v ranním vlaku, kteří zoufale ťukali do mobilů. Seděla tam
nedaleko mne slečna, která během 20 minut jízdy vystřídala tři různé mobily. To
je nad mé chápání. Asi má bohatého papínka. Je sice dnes ve vlaku ticho, ale jaksi smutné ticho. Před
těmi padesáti léty se ve vlaku hlavně hrály karty. A ty se hrát bez křiku
nedají. Kartami se zabíjela půlhodina či hodina cesty do práce či do školy.
Tehdy ještě byly vagony, s dřevěnými
sedadly, rozdělené na kuřácké a nekuřácké - a ke kartám patřila cigareta, takže
kuřácká oddělení bývala plná.
Studenti a učňové ve vlaku měli zakázané jak kouření,
tak karty, měli způsobně sedět, případně držet učebnici a učit se. Některé
průvodčí na to zvlášť úzkostlivě dbaly. Patrně to byla nějaká zvláštní drážní
instrukce, nebo jen výmysl těch dam v modrých uniformách. Jedna průvodčí karty
zabavovala. Jednou nám při hraní
"dudáka", "cvika" nebo "prší" karty
zabavila. Tím jsme pokládali záležitost za vyřízenou. Druhý nebo třetí den
přišla zhurta a chtěla "Červené eso, červené eso v těch kartách chybí, kdo
ho má, tak ho navalte!" Samozřejmě nikdo ho neměl, všichni se tvářili
nechápavě. Když odešla vypukl smích, došlo nám, že karty zabavuje kvůli tomu,
aby si ajznboňáci někde ve skladu mohli zahrát. Eso chybělo, protože jeden
spoluhráč švindloval a měl ho právě, když přišla průvodčí a karty zabavila, někde v rukávu.
Před několika dny se
objevila zpráva, že ve Francii bude od příštího školního roku zakázané nošení
mobilních telefonů do škol. Jak toho u těch žáků a studentů na mobilech
závislých dokážou, je záhadou. Kontrolovat batohy a tašky? K smíchu. Za mých
školních let se nosily aktovky, diplomatky a sportovní pytle. Jeden spolužák
dlouhou dobu míval v tašce pistoli a hrst nábojů. Celá třída to věděla, nikoho
ani nenapadlo to někde hlásit. Nedovedu si to představit v současné škole, i když bývalý ministr vnitra chovanec by to asi pochválil.
Předvánoční
šílenství vrcholí. Obchod nabízí možné i nemožné, zákazníci podléhají nabídce.
Kupují a kupují, i když mají prázdné kapsy a musejí si půjčovat. Někteří řidiči
aut se řítí po parkovištích, aby potom s nákupními vozíky běhali jako o závod
po obchodě. Aby snad jim to někdo nevykoupil. Vypadá to jako pozůstatek
socializmu, kdy některého zboží moc nebylo, takže kdo zaváhal, nekoupil. Proč spěchat dnes, když o zboží není nouze?
Josef
Zahradníček
Žádné komentáře:
Okomentovat