Ke žním patřívalo pivo. Zahradníček před hospodou.

Posledně jsem se zmínil o povinném mlácení obilí, dodávkách a perzekucích v roce 1953. Z dnešního pohledu to bylo hrozné, ale tehdy se tím lidé v zemědělství příliš netrápili. Jednala se většinou o rolníky, kteří pamatovali bídu za  1. světové války, rekvizice obilí ve 20. letech, kontroly zásob za německé okupace na to navazující tlaky komunistických orgánů. Lidé na vesnicích si během útlaku vypěstovali velkou skromnost, odolnost a schopnost vzdorovat a překonávat problémy

Rolníci se přizpůsobili i násilí v 50. letech. Věděli, že prostředí k prosperitě sedláka skončilo v únoru 1948, proto se snažili hlavně přežít i za cenu švejkování. Kývali, souhlasili, pracovali, jak byli zvyklí od narození, ale snažili se být průměrní, neutrální. Ne všem se to dařilo, stačilo si v hospodě pustit ústa na špacír, a hněv pracujícího lidu se projevil soudní žalobou.

Ke žním patřívala žízeň. Pracovat a potit se na slunečním žáru vyžadovalo příjem tekutin. Někteří se chodili napít ke studánkám, kterých dříve bývalo hojně, i když v nich žáby kuňkaly. Většinou nosili sebou na pole konvičky s vodou, někdy mírně osolenou a okyselenou. Pivo a limonády se v 50. letech pily skoro jen v hospodách. Pokud nosili sebou na pole pivo, tak si ho nechávali natáčet do přinesených litrových lahví. Ty se dávali chladit do potůčku, nebo již zmíněných studánek, nebo jen pod snopy. Doma lidé dávali pivo chladit do sklepů-říkalo se, že ze sedmého schodu chutná nejlíp (víc schodů do sklepa obyčejně nebývalo).

Jak plynul čas, tak se měnil způsob občerstvování během žní. Pivo se v 70. letech ještě nepasterizovalo, takže v létě a na podzim jeho trvanlivost se krátila na dny a hodiny. Protože zásluhou horka stoupala žízeň, pivo chtěli i ti, kteří se ho jinak ani nenapili. Když bylo v hospodě čerstvé pivo, večer za horkých žní se tam nahrnuli traktoristé, kombajnisté, chataři a jiní dovolenkáři a mladí i staří domácí žíznivci a pilo se tak dlouho, dokud pivo nedošlo. Obyčejně nechyběla nějaká harmonika, vozembouch nebo kytara. Druhý den byla  hospoda na suchu - pivovary nestačily vařit, ČSAD nestačilo rozvážet. Kombajnéři se do poledne, než uschla rosa, probrali z únavy, a žně mohly pokračovat.

Zvlášť na vesnicích trpěli denní návštěvníci hospod z řad dělnictva, kteří pili bez ohledu na teplotu a roční období. Nezbývalo než sednout na kolo - jinak se do hospod lidé nedopravovali - a vydat se do sousední vesnice. Když tam byla hospoda na suchu tak do další, třeba do sousedního okresu.

Kabiny zemědělských strojů v 70. letech nebyly klimatizované, takže se jednalo o skleníky, které řidiče chránily pouze před prachem a osinami. A tam bylo potu a žízně ještě víc než při sečení kosou. Proto se obsluhy strojů střídali. Ti, co právě neřídili, se občerstvovali. Voda nebo limonáda je dobrá pro děti, ale pro zpocené chlapy je to krutý nápoj.  Záchranou byly přepravky s pivem. Sklizeň úrody bývala politická záležitost, proto se vše dělalo pro občerstvení kombajnistů a traktoristů. Tak jsem jednou podvečer spatřil v širém lánu skupinu asi deseti chlapů s lahvemi v rukou, držící se okolo krku a vyzpěvující, zatímco jejich už občerstvení parťáci nedaleko za volanty kombajnů bojovali s úrodou.

V letošní létě media žehrají na horko a vyhrožují globálním oteplením a suchem. Mají pravdu, že nějaké teplotní rekordy jsou naměřeny, ale neřekl bych, že je to nějaký velký extrém. Vedra a sucha bývala i v minulosti. V některé středověké kronice je uvedeno, že v době sucha se v Praze dala přejít Vltava skoro suchou nohou. V době vzpomínaných 70. letech, myslím rok 1975, bylo sucho, že vydala vláda zákaz kropení ulic, zalévání zahrádek a mytí motorových vozidel.
Josef Zahradníček