Nejsme žádní rasisté, jen nesnášíme jiné rasy.

Rozdíly ve mzdách a životní úrovni mezi českými  a západními zeměmi se za dvacet šest polistopadových let prakticky nezmenšily. Výsledkem je větší či menší nervozita různých skupin českého obyvatelstva. Vzniká podhoubí pro nenávist a násilí.  Klausův postkomunistický diskurz, který legitimizoval demagogii a agresivní rétoriku vylučování, přichystal živnou půdu pro postupnou fašizaci české společnosti. 

Pokud se najde ekonomická síla, která tento psychologický fašismus zachytí do své struktury, a pokud se propojí se silou politickou, začne být teprve zle. Propojení ekonomických zájmů a hysterie má hlavně odezvu médiích. Média si vybojovala nezávislost na morálce, prohlašují že se chovají legitimně, přičemž ale sledují hlavně svůj profit.

V české společnosti je naprosto legitimní hovořit o nezaměstnaných jako o "parazitech" sociálního systému, a nejen hovořit - provádět podle toho politiku. Legitimní je zesměšňování a dehonestování příslušníků jiných etnik, národů a ras, lidí starých a nemocných, venkova, méně majetných lidí atd. Česká diskriminace má spoustu forem. Čí je to zásluha? Stačí vzpomenout na Václava Klause, jak se bil proti přijetí antidiskriminačních zákonů. Ovšem ani zákony, které se nedodržují, nemají význam. 

Doba po roce 1989 se jeví jako promarněná příležitost, navzdory řečem o transformaci a návratu do Evropy se ta největší část českého obyvatelstva nezměnila vůbec a ze západního světa nepochopila takřka nic. Ve vyspělé společnosti patří k nadbytku zboží také nadhled nad extrémními názory. To v českých zemích chybí nejvíc. České obyvatelstvo se spokojilo jen s konzumem, který  je produktem dlouhodobě zformované západní politiky, ale odmítá tuto politiku, která ho vytvořila. (Jiří Krž, 28.9.2015)