Bitva u Hradce Králové (Největší bitva historie na českém území.)

Bitva u Hradce Králové byla součástí prusko-rakouské války vedené roce 1866 mezi Pruským královstvím, Italským královstvím a jejich spojenci na straně jedné a Rakouským císařstvím a jeho spojenci na straně druhé o převahu v Německém spolku. Vítězství Pruska nad Rakouským císařstvím vedlo ke vzniku Rakouska-Uherska a pruské hegemonii v Severoněmeckém spolku, což byl krok vedoucí k sjednocení Německa a jeho maloněmecké řešení s vyloučením Rakouska. Důsledkem války získala Itálie Benátky odstoupené Rakouskem.

Bitva u Hradce Králové (též bitva na Chlumu či bitva u Sadové) se odehrála 3. července 1866 severozápadně od městské fortifikace Hradec Králové, v rozsáhlé lokalitě mezi řekou Labe a vesnicemi Hořiněves, Benátky (okres Hradec Králové), Sadová, Mokrovousy a Přím. Pruská armáda v čele s králem Vilémem I. a náčelníkem generálního štábu generálem pěchoty Helmutem von Moltkem zde drtivě porazila rakousko-saskou armádu pod velením polního zbrojmistra Ludvíka von Benedek. Střetnutí se stalo rozhodujícím faktorem prusko-rakouské války, v širších souvislostech pak v jeho důsledku přišlo Rakousko o své dosavadní čelné postavení v Německu i v severní Itálii a současně muselo čelit stupňujícím se požadavkům obyvatel jednotlivých částí říše.        

K definitivnímu rozuzlení náhlého prusko-rakouského konfliktu, jehož příčiny vůbec nebyly v českých zemích, došlo celkem nečekaně začátkem měsíce července 1866 ve východních Čechách, deset kilometrů severozápadně od Hradce Králové, kde se před stále agresivnější pruskou armádou v čele s generálem Helmuthem hrabětem Moltkem musela rakouská armáda nakvap opevnit.

Vrchní velitel rakouské armády polní zbrojmistr Ludwik von Benedek těsně před bitvou telegrafoval císaři, aby rychle uzavřel mír, neboť střet s pruskou armádou dopadne pro Rakousko katastrofálně. Císař Franz Josef I. mu odpověděl, aby nepřítele porazil a pak okamžitě táhl na Berlín.

Výňatky ze zprávy přímého účastníka události, válečného korespondenta londýnských Timesů,:

Čechy, Sadová 3.7.1866:..Větší část pruského vojska se dala na pochod již před půlnocí 2.července 1866. 150 tisíc unavených, nevyspalých, prochladlých a hladových vojáků bylo za tmy vyhnáno k obsazování pozic určených k zahájení útoku. Důstojnický štáb opustil Kamenici o půl druhé ráno.
 Hlavní část pruské armády stála v Milovicích, vesnici na silnici Hradec Králové-Hořice. Generál Francesky obsadil se svými třemi divizemi Cerekvici, Bříšťany a Pšánky, generál Herwarth von Bitterfeld se s 8.divizí přesunul k Novému Bydžovu.
Během posledních příprav pruské armády k útoku začalo drobně pršet a foukal nepříjemný studený vítr. Ve 4 hodiny zahájili Prusové postup k vesnici Dub. Neklidní koně i malátní pěšáci v sevřených šicích důkladně zadupávali vysoké obilí do mazlavé hlíny, dělostřelci jen s obrovským vypětím sil přesunovali baterie klouzavým blátíčkem.
Ani Rakušané nespali. Jejich bílé uniformy se míhaly mezi vesnicemi Sadová, Mokrovousy, Dohalice a Benátky. Stromy na pokraji hustého lesa u Dohalic byly ve výši deseti stop uřezány        a z větví byly mezi pahýly vypleteny palisády, které měly zabránit průchodu nepřátelských pěšáků. Prakticky v  každém keři mezi Sadovou a Benátkami se skrývalo rakouské dělo.
Sychravé větrné počasí se stále zhoršovalo. Do sedmé hodiny ranní byl v oblasti kolem Sadové klid. Pak dal pruský princ Fridrich Karel povel jízdě, která ve vzorně vyrovnaných řadách začala lehce klusat k řece Bystřici. V tu chvíli netrpělivé rakouské baterie spustily palbu. Bitva u Hradce Králové byla zahájena.
Lehké pruské dělostřelectvo zatím odpovídalo slabou střelbou po jednotlivých ranách. Ve tři čtvrtě na osm se na bojišti objevil pruský král, který kázal posílit jízdní dělostřelectvo polními bateriemi. Odpovědí byla ohlušující rakouská kanonáda naplno. Rakouských děl přibylo, jako by spadla s nebe. V každé zahrádce, za každým domkem a ohybem silnice od Mokrovous až po Benátky se bez přestání blýskalo. Nad hlavami pruských vojáků se s děsivým praskotem trhaly šrapnely, jejichž střepiny kosily lidi i koně a zneškodňovaly děla. Bojiště se zahalovalo dýmem, který byl rozháněn výbuchy granátů a gejzíry bláta létajícího až do výšky třiceti stop.
Pruská pěchota dostala povel sestupovat k Sadové. Obec Benátky už byla celá v plamenech. Toho 7.pruská divize využila k útoku. Došlo k prvnímu střeleckému souboji na krátkou vzdálenost, vojáci pálili na sebe salvy přes hořící vesnicí. Prusům se po chvíli podařilo zaútočit z boku a Rakušané byli nuceni ustoupit.
V 10 hodin dal princ Fridrich Karel povel k totálnímu útoku na Sadovou. K řece Bystřici se Prusové dostali bez větších problémů, ale potom nastal boj o každou píď země. Rakušané, kteří měli vesnici důkladně obsazenou, důraznými salvami smetaly jednu pruskou řadu za druhou. V krátké době bylo blízké okolí Sadové pokryto těly mrtvých pruských vojáků. Louky a zahrady byly zbarveny krví. Pruští důstojníci ale nedbali ztrát a jako slepí a hluší hnali další  a další pěšáky vstříc nemilosrdným dávkám rakouským kulek.
Rakušané zaměřeni na hájení Sadové nestačili kontrolovat pruské baterie, jimž se naskytla možnost zaútočit na rakouskou pěchotu u Mokrovous a Dohalic. Po hodině museli Rakušané obě vesnice opustit a ustoupit do lesa mezi Sadovou a Benátkami. Za nimi se bodákovým útokem vrhl 27.pruský pluk, 3000 vojáků a 90 důstojníků. Co se v lese dělo si lze představit podle toho, že na druhé straně lesa vítězně vyšlo živých pouze 400 pruských vojáků  a  2 důstojníci.
Pěchota i přes tyto velké ztráty byla nejúčinnější zbraní pruské armády. Při boji zblízka její zkušení a nebojácní bojovníci sráželi mladičké rakouské vojáky jako kuželky.
Osmá pruská divize dobyla na bodáky i další lesík mezi Sadovou a Lípou.
Situace na bojišti se rychle měnila.
Rakušané odpověděli na úspěšný útok pruské pěchoty tím, že směrem na lesy obsazené pruskými pěšáky spustili zničující dělostřeleckou palbu. Prusové byli v těchto okamžicích náhle bezmocní, jejich vojáci zasaženi střepinami granátů a kusy roztříštěných stromů padali po tuctech. Nevypadalo to s pruskou armádou dobře, k jednotlivým plukům už se vydávali poslové s rozkazem na stáhnutí do defenzívy.
 Náhle se na obzoru objevila posila v podobě stotisícové druhé pruské armády.
V půl čtvrté odpoledne se obě pruské armády spojily a Rakušané, kteří před bitvou slibovali „utlučení Prušáků čepicemi,“ proti posílené pruské pěchotě už neměli naději na úspěch. Při ústupu se jim sice ještě několikrát úspěšně podařilo smést první řady pronásledovatelů, ale o výsledku bitvy bylo v těchto chvílích rozhodnuto. V sedm hodin večer Prusové pronásledování zastavili, v devět dozněly poslední výstřely.

Počtem nasazených vojáků je Hradecké střetnutí největší bitvou svedenou na území dnešních Čech a Moravy. Na straně Rakouska a jeho spojenců nastoupilo 200 tisíc vojáků a na straně Pruska 220 tisíc. Na rakouské straně padlo nebo bylo zraněno téměř 14 tisíc vojáků a na pruské 9 tisíc, rakouských vojáků bylo zajato přes 21 tisíc.
Nejdůležitějším výsledkem poslední bitvy na českém území, byla ztráta Benátek a vyloučení Rakouska ze Spolku německých knížat. Veškeré naděje Habsburků na vedoucí pozici v německy mluvících zemích definitivně padly. Avšak záměr vítězného pruského krále Fridricha  Viléma IV. připojit Sasko a některé  české oblastí k Prusku jako nereálný odmítl mocný pruský kancléř Otto Bismark. Stačilo mu, že Prusko získalo bohatá severoněmecká přístavní města.

V dalších dnech po bitvě nastaly krušné chvíle obyvatelům okolních vesnic. Všechny domky, všechny stodoly a kůlny, které přežily bitvu a neshořely, byly přeplněny raněnými vojáky. Na slámě tam společně vedle sebe  sténali Prusové i Rakušané.
Pruští vojáci denně vyháněli všechny vesnické muže, někdy i ženy, zakopávat mrtvoly vojáků. Přestože se s pohřbíváním spěchalo, trvalo až do 21.července, neboť mrtvých vojáků bylo ohromné množství. Většinou se vykopala na poli nebo na louce dlouhá jáma na štych hluboko (30 cm), do které byly naskládány mrtvoly a vyhozenou zemí byly trochu zakryty. Kde byla půda měkčí, kopaly se jámy až 1 m hluboké, ale do nich se skládaly těla v několika vrstvách na sebe, někdy i více než sto.
Po zimě, když se půda slehla a nedostatečně zakrytá těla se začala objevovat na povrchu, majitelé pozemků mrtvoly vyhrabali a pohřbili do hlubokých hromadných hrobů vyhloubených v lesech nebo na obecních pastvištích.

Když porážkou rakouské armády u Hradce Králové skončila prusko-rakouská válka, tak na rakouském území včetně Čech nastal historicky doposud naprosto neznámý jev: dlouhých osmačtyřicet let, až do roku 1914, se neválčilo. Během této pauzy však zásluhou prudkého rozvoje techniky přišel prudký zlom ve způsobu válčení.
Za tu dobu míru také byly o bitvě u Hradce Králové, jedné z největších  na českém území, popsány hory papíru. Byla důkladně rozebrána ze všech stran a do všech podrobností.

Mnozí historikové došli k závěru, že Rakousko bylo poraženo už dávno před bitvou, neboť jeho armáda se odmítala vzdát pušek „předovek“ nabíjených vstoje zepředu, kdežto Prusové už v roce 1841 zavedli „jehlovky“ mladého německého vynálezce Dreyse, nabíjené zezadu bez nutnosti čistit hlaveň a pěchovat prach „ládštokem“.

V dalších dnech po bitvě nastaly krušné chvíle obyvatelům okolních vesnic. Všechny domky, všechny stodoly a kůlny, které přežily bitvu a neshořely, byly přeplněny raněnými vojáky. Na slámě tam společně vedle sebe  sténali Prusové i Rakušané.
Pruští vojáci denně vyháněli všechny vesnické muže, někdy i ženy, zakopávat mrtvoly vojáků. Přestože se s pohřbíváním spěchalo, trvalo až do 21.července, neboť mrtvých vojáků bylo ohromné množství. Většinou se vykopala na poli nebo na louce dlouhá jáma, na štych hluboko (30 cm), do které byly naskládány mrtvoly a vyhozenou zemí byly trochu zakryty. Kde byla půda měkčí, kopaly se jámy až 1 m hluboké, ale do nich se skládala těla v několika vrstvách na sebe, někdy i více než sto.
Po zimě, když se půda slehla a nedostatečně zakrytá těla se začala objevovat na povrchu, majitelé pozemků mrtvoly vyhrabali a pohřbili do hlubokých hromadných hrobů, vyhloubených v lesech nebo na obecních pastvištích.
U Hradce Králové bylo rakouské vojsko poraženo, ale to zatím rakouskou vládu, sídlící v bezpečné Vídni, k ničemu nezavazovalo. Pruská armáda se tedy chovala jako vítěz a zamířila na jih, postupně obsadila české území včetně Prahy a táhla na Vídeň. Poražená rakouská armáda ustoupila na Moravu. Pruští vojáci ve své podstatě rozhodně nepatřili k návštěvníkům salónů a nevyznačovali se vybraným společenským chováním a úzkostlivou hygienou - pro pěšáka je nejdůležitější fyzická zdatnost a kázeň - proto děsili české obyvatelstvo už svým vzhledem. Lidé se jich báli, vyhýbali se jim a raději jim ochotně vydávali potraviny. Místo předpokládaného násilí na civilistech se Prusové potýkali s epidemií cholery, jejímuž šíření se  pruské velení snažilo bránit tím, že vojáky rozptýlilo po vesnicích. Tím samozřejmě cholerou zamořili i některé jihočeské oblasti.  Podle tehdejších záznamů sice pruská armáda zabavovala potraviny a další životní potřeby, ale hned se finančně vyrovnala. 25.srpna 1866 začali Prusové české území opouštět.
23.srpna 1866 byla v Praze podepsána mírová smlouva  mezi Pruskem a Rakouskem. Nejdůležitějším výsledkem poslední bitvy na českém území bylo vyloučení Rakouska ze Spolku německých knížat a ztráta Benátského království, které Rakousku v roce 1848 slavně dobyl maršálek Radecký. Veškeré naděje Habsburků na vedoucí pozici v německy mluvících zemích definitivně padly. Avšak záměr vítězného pruského krále Fridricha Viléma IV. připojit Sasko a některé  české oblastí k Prusku jako nereálný odmítl jeho mocný kancléř Otto Bismark. Stačilo mu, že Prusko získalo bohatá severoněmecká přístavní města.

Počtem nasazených vojáků je Hradecké střetnutí největší bitvou svedenou na území dnešních Čech a Moravy. Na straně Rakouska a jeho spojenců nastoupilo 200 tisíc vojáků a na straně Pruska 220 tisíc. Na rakouské straně padlo nebo bylo zraněno téměř 14 tisíc vojáků a na pruské 9 tisíc, rakouských vojáků bylo zajato přes 21 tisíc.